Spisovatele a ředitele Potravinové banky Karlovarského kraje Milana Hlouška ze Sokolovska také omezil nouzový stav kvůli koronaviru. Měl v plánu vydat a pokřtít novou básnickou sbírku. Nakonec z toho sešlo. Zaměřil se více na fungování potravinové banky.
Proč jste odložil vydání nové básnické sbírky?
Protože mě hodně zaměstnává moje práce, což je řízení Potravinové banky Karlovarského kraje. Naším úkolem je distribuovat potraviny lidem v nouzi, kteří je nejvíce potřebují. Takže i vydání básnické sbírky odkládám. Ačkoli ji mám kompletně hotovou a připravenou k tisku, řekl jsem stop. Já potřebuji mít se svými čtenáři blízký kontakt. Mluvit s nimi, vidět a slyšet jejich reakce. Prostě literaturu společně dýchat. A to teď kvůli nouzovému stavu nejde. Takže asi začnu se svojí dcerkou psát pohádky. Už teď mi Vaneska neustále něco vypráví a vymýšlí si nová slova. Já si to zapisuji, a až přijde ta správná chvíle, tak spolu něco sepíšeme. A to mi bude dělat největší radost.
Chystaná básnická sbírka má vyjít ve třech jazycích. Jaké to budou?
Jedná se o čtyři básně, které se objeví v cizojazyčném překladu. Sám bych si na to netroufl, a tak jsem oslovil profesionální překladatele. Báseň ve francouzštině je milostná a já ji věnoval své ženě. Prozradit mohu, že se jmenuje „La Petite France“ a je naší společnou vzpomínkou na návštěvu francouzského města Štrasburk. Anglická báseň „Princess of Chinatown“ pochází z povídky „Dopis z Dallasu“. Hlavní hrdina tuhle báseň píše holce z čínské čtvrti a mně přišlo logické, aby se v povídce objevila v takovém znění, jak by si ji ve skutečnosti četla. Je přece blbost, aby anglicky mluvící holce psal někdo české veršíky, kterým by sotva rozuměla. Navíc to takhle působí více autenticky. Zbylé dvě německé básně jsem napsal pro své přátele ze Saska, s nimiž jsem spolupracoval v rámci literárního turné, jehož součástí byla série veřejných čtení a vydání česko-německé knihy „Stíny nad Krušnými horami 2“.
Napíšu knížku, co vás na tuto myšlenku dovedlo?
Vzpomínám si, že už na základce jsem psal nějaké básničky a na střední škole jsem pak posílal verše spolužačce, která se pak stala mojí ženou. Takže takhle nějak to začalo. Nejvíce jsem se ale vypsal jako novinář, když jsem devět let psal pro Sokolovský deník. Tam jsem získal návyk, který se mě drží do dnešních dnů. Bez psaní už být nemůžu. Jak už jsem někde řekl, psaní je pro mě drogou. Rozhodně ne ale démonem. Ještě to mám pořád pod kontrolou (smích).
Jaké tituly už máte za sebou?
Svá díla považuji za životní hledání. Zkouším si různé disciplíny – píšu romány, povídky, pohádky, detektivky a staronově to jsou básně. Moje románová prvotina vyšla v roce 2017 a nesla název „Letní dny bez konce“. A jelikož ten příběh byl skutečně bez konce, musel jsem čtenářům dopřát i slibované finále. K tomu došlo o rok později v knize „Andělé usínají v New Yorku“. Průběžně se moje texty objevují v různých sbornících. Naposledy to byla povídka o závodech trabantů, která se objevila v knize „Trabanti mezi námi“. No, a letos bych rád přišel se sbírkou básní. Jenomže budu muset počkat. Nejdříve musíme zvítězit nad tím hnusným bacilem.
Inspiraci čerpáte na nějakém konkrétním místě?
V životě. Čerpám ze svých prožitků, bolestí, radostí a snů. Taky z cestování. To je nejvíce patrné z románů, jejichž děj jsem z velké části zasadil do zemí, které mě uhranuly a kam bych se ještě někdy rád podíval. Jedná se o Španělsko, Portugalsko a USA. Za velkou louží jsem stihl navštívit New York a Washington. Pamatuji si, že když jsem poprvé vystoupil na Manhattanu, tak jsem si připadal jako ve filmu. Všechno, co jsem znal z kina, tak tam bylo. A myslím si, že kdyby se nad mrakodrapy objevila vesmírná loď, tak bych se tomu snad ani moc nedivil.
Spolupracujete s františkolázeňskou básnířkou Alenkou Vávrovou. Podílela se na některých vašich dílech?
Alenku Vávrovou jsem poprvé potkal na festivalu Literární Františkovy Lázně. Právě ona se zasloužila o to, že kmotry mých knih se stali cestovatel Miloslav Stingl či herečka Hana Maciuchová. Od té doby spolupracujeme. Naposledy jsem ji požádal, jestli by byla tak laskavá a napsala do mé připravované sbírky básní pár slov. Ona tak učinila a já ji za to moc děkuji. Také mi dala několik důležitých rad při editaci a natvrdo mi řekla, když se jí nějaká báseň vyloženě nelíbila. Toho si také cením.
Když by si člověk chtěl napsat knížku, kolik času mu to asi zabere?
Záleží na tom, kolik má autor na psaní času. Když ho má málo, tak knihu píše po kouskách. A to je můj případ. Psaním se neživím, takže nemůžu psaním trávit dny a týdny. První román jsem dával dohromady s přestávkami asi rok. Pokud bych ale byl někde zavřený, tak by to trvalo měsíc. To je ale sci-fi a ani bych to nechtěl, protože mám rodinu a s tou nejraději trávím svůj volný čas. Takže psaní jde do pozadí. Vůbec mi to ale nevadí. Psát může člověk celý život, ale některé okamžiky, jako například první krůčky, nebo první slůvka, přicházejí pouze jednou a já takové momenty nechci propásnout. Co se týče povídek, nebo básní, tak to ani nestojí za řeč. To je napsané hned. Básně jsem si třeba diktoval do mobilu, zatímco jsem v kočárku uspával dcerku. Prostě mě něco napadlo, tak jsem to hned zachytil. Není v tom žádná věda.
Jednu z vašich knih jste vydal pouze elektronicky. Dočkala se nebo dočká se tato kniha i knižní podoby?
Šlo o třicetistránkovou povídku „Dopis z Dallasu“, která vyšla v elektronickém časopise Sententias u nakladatelství Talent Pro ART a je k dostání přes internetové knihkupectví Kosmas. Jednalo se o lehce špionážní příběh odehrávající se v New Yorku a Washingtonu. Zápletka je jednoduchá. Na černém trhu se objeví dopis údajně psaný L. H. Oswaldem ze dne, kdy byl zavražděn americký prezident J. F. Kennedy. Tím se roztočí vír nečekaných událostí a strhává každého, kdo se k dopisu přiblíží. Jako autor bych si pochopitelně přál, aby se tahle povídka někdy na papír dostala. No, možná někdy vydám sbírku povídek. Třeba za deset dvacet let.
VID – Foto: archiv Milana Hlouška