Prožil jsem krásná léta v milovaném zaměstnání, říká Jan Kropáček 

V Chebu a okolí je jen málokdo, kdo by neznal bývalou chirurgickou ordinaci doktora Jana Kropáčka. Prvního srpna to bylo právě třiapadesát let od doby, kdy započal svoji lékařskou praxi. Od té doby ošetřil tři generace pacientů. O jeho oblibě svědčí i mnohá ocenění v celostátní anketě Nejlepší odborná ordinace roku. Jak sám spočítal, ošetřených pacientů má na svém „kontě“ přibližně milion, jen počet vyšetření břicha se blíží 100 tisícům a v chebské nemocnici prožil na službách neuvěřitelných 12 let čistého času. Oblíbený lékař si nyní užívá zasloužený důchod. Pokud by si někdo myslel, že si obul bačkory a stáhnul se do soukromí, tak se mýlí. S Janem Kropáčkem se můžeme setkat třeba na cyklostezkách, na které se svojí ženou pravidelně vyjíždí užívat si krásy našeho kraje, ale překvapit vás může i v ordinaci – tedy v případě, že se vyskytne nějaký sportovně medicínský problém nebo nějaký sportovní úraz. Živé Chebsko si Janem Kropáčkem povídalo o tom, jak si užívá zaslouženého odpočinku, co ho těší, ale také třeba o vzpomínkách na svoje pacienty.

Pane doktore, jak si užíváte volný čas?

Spolu se svojí ženou se aktivně věnujeme cyklistice. Na elektrokole vyrážíme na výlety po našem krásném regionu. Nejčastěji volím trasu kolem rybníka Amerika, kolem ptačí rezervace. Další naše oblíbená místa jsou kolem Nového Drahova a Kateřiny i kolem kaolínového jezera, kde je nejen krásná příroda, ale také klid.  Ani lyže nezanedbávám. Naším oblíbeným místem je třeba Bublava nebo Klínovec, ale i italské Alpy, kam jsme dříve jezdili. Také turistika mi není vzdálená, ale té se více věnuje moje žena, která je vášnivou turistkou. Kromě pěších výletů ji baví také značení turistických tras.

Před odchodem do důchodu jsem si nakoupil spousty knih, ke kterým se dostávám až teď, protože mi to dřív pracovní vytíženost nedovolila. Romány u mne neuspějí. Nejvíce mne zajímá literatura faktu. Například dějiny druhé světové války mám dokonale nastudované. Zajímá mě ale i problematika první světové války. V tomhle kontextu nechápu, že je lidstvo i v dnešní době schopné blbnout tak, jak aktuálně vidíme…

Se svojí paní jste v ordinaci tvořili sehraný tým. U vás se navíc sestřičky nestřídaly, viďte? 

Nestřídaly, ale z počátku se to muselo stabilizovat. Někdo se na tuhle práci prostě nehodil a tak odešel. S manželkou jsme tak trochu raritou, pracovali jsme spolu od začátku, tedy od roku 1992. Zasloužila by si za to medaili. (smích) Navíc jsme měli na sestřičky prostě štěstí.

Vzpomenete na nějaký nevšední úraz ze své praxe?

Za ta léta se přihodilo všelicos. Namátkou si vzpomínám, kdy k nám do Chebu za totality přijela delegace z jedné země z tehdejších sovětských republik. Ošetřoval jsem hýždě jedné z jejích členek. Slečna si přivodila rozsáhlé tržné rány na hýždích tím, že neznala naše toalety. Myslela si, že je to ten jejich našlapovací, takže přistála mezi střepy po tom, co se pod její váhou toaleta rozlomila. Nebo si vzpomínám třeba na pána, který nastražil nůž na sedačku auta jako opatření proti zlodějům. Zapomněl na to, skočil do auta, vrazil si nůž do stehna a udělal si tím velkou ránu.

A když se ohlédnete za svojí mnohaletou praxí, co vidíte? 

Prožil jsem krásná léta v milovaném zaměstnání. Prožil jsem mnohdy také chvíle dramatické, pochmurné i nervydrásající, ale většinou hezké. Jako žádný strom neroste do nebe, tak se pomalu blíží konec mojí kariéry, kterou bych přesto, byla–li by možnost, absolvoval znovu.

Rozhovor připravujeme u vás na zahradě. Nemůžu si nevšimnout, jak je krásně upravená. Je i zahradničení vaším koníčkem?

Ano. Nejraději mám růžový záhon, o který pečuji, ale nevyhýbám se ani běžným zahradnickým pracím, jako je sekání trávy, hrabání, prostě udržování trávníku.