Život na rodinné farmě vyžaduje tvrdou práci a pragmatický přístup, ale pro Elišku Hlaváčovou, jednu z výrazných tváří aktuální řady soutěže Peče celé Česko, je také nevyčerpatelným zdrojem inspirace. Podařilo se jí něco, co historie pořadu nepamatuje – titul Pekařky týdne získala hned dvakrát po sobě. Jak sama přiznává, po prvotní radosti přišel strach ze zodpovědnosti a vysokých očekávání.
V otevřeném rozhovoru nám prozradila, proč je pro ni nejdůležitějším dezertem poctivá maková buchta i jak zvládá stres pod světly reflektorů. Dozvíte se také, zda plánuje otevřít vlastní cukrárnu a jaké suroviny z okolní přírody nejraději „křečkuje“ do svých receptů. Čtvrtý díl oblíbené soutěže mohou čtenáři zhlédnout již v sobotu 31. ledna na ČT1.
Foto: Archiv Elišky Hlaváčové
Stát se Pekařkou týdne hned dvakrát po sobě je historický úspěch. Jaký to byl pocit slyšet své jméno podruhé v řadě? Byla to spíše radost, nebo už i trochu strach ze zodpovědnosti a vysoké laťky?
Prvním a nejsilnějším pocitem byla jednoznačně radost. Ta mi v paměti zůstala nejvíc. Jakmile jsem se ale trochu vzpamatovala, přišlo takové „vystřízlivění“ a s ním i strach a tlak. Uvědomila jsem si, že se ode mě bude očekávat, že se mé výrobky budou v dalších dílech posouvat dál a držet určitou úroveň. A v tu chvíli jsem si nebyla jistá, jestli to bude v mých silách.
Foto: Archiv Elišky Hlaváčové
Co byl ten úplně první impulz, kdy jste si řekla: „Teď vyplním tu přihlášku do Peče celá země“? Inspiroval vás v předchozích řadách někdo konkrétní?
Ten první impulz přišel vlastně z rodiny. Partnerova teta Alena mi několikrát při různých setkáních řekla, že bych se měla přihlásit. Ze začátku jsem se tomu spíš smála, ale ta myšlenka se ke mně pořád vracela, až jsem si řekla, proč to nezkusit. Zároveň jsem Peče celá země sledovala od úplného začátku. Ten pořad mám moc ráda, baví mě jeho atmosféra i to, že pečení není jen o receptech, ale i o emocích, příbězích a tradicích.
Inspirací je pro mě Petra Burianová. Sleduji její pořad Pečení na neděli, kde se mi líbí propojení historie a tradic, ale co mě fascinuje nejvíce, je její neuvěřitelný záběr. Obdivuji, kolik různorodých projektů dokáže skloubit a s jakou energií se jim věnuje.
Foto: Archiv Elišky Hlaváčové
S jakým hlavním cílem jste do soutěže šla? Bála jste se vteřiny, kdy se rozsvítí kamery, nebo jste díky zkušenostem z farmy spíše pragmatický typ, kterého jen tak něco nerozhodí?
Upřímně, už samotné dostání se do TOP 12 pro mě byl obrovský úspěch. Přihlášku jsem poslala spíš ze srandy s tím, že kdyby mě náhodou pozvali aspoň do prvního kola castingu a jeden z porotců by ochutnal mé výrobky, byla bych maximálně spokojená. Ve chvíli, kdy jsem věděla, že jsem v soutěži, se můj cíl změnil a jedinou podstatnou věcí pro mě bylo nevypadnout hned v prvním díle.
Jak na vás působí porota? Která rada od Josefa Maršálka nebo Míši Landové vám nejvíce utkvěla v paměti a třeba vám i změnila pohled na cukrařinu?
Protože jsem sledovala všechny řady pořadu, na porotu jsem se velmi těšila. Dodnes ráda sahám po jejich receptech. Se soutěžícími se porota záměrně setkává pouze při hodnocení výrobků, takže ten kontakt je poměrně krátký. Konkrétní radu si asi úplně nevybavím. Pečení probíhá, minimálně pro mě, pod velkým tlakem a stresem, takže si člověk spoustu věcí z průběhu ani nezapamatuje. Spíš mi utkvěly drobnosti, které pak výrazně usnadní technologický postup – například zatěžování řezů, aby byly i při krátkém chlazení krásně rovné a stabilní.
Foto: Archiv Elišky Hlaváčové
Na obrazovce působíte klidně. Je to vaše přirozená povaha, nebo vás tak vytrénoval život na farmě?
Myslím, že je to spíš práce střihačů… nebo to umím dobře skrývat. Od začátku každé výzvy jsem byla neskutečně nervózní a až do odevzdání výrobků se mi třásly ruce. Troufám si říct, že moje povaha je vlastně úplný opak toho, jak působím na obrazovce, jsem spíš výbušná než klidná.
Jak se dá skloubit náročná práce na rodinné farmě se špičkovou cukrařinou, která vyžaduje klid a preciznost?
Netroufla bych si o sobě říct, že se pohybuji na úrovni špičkové cukrařiny. Život na rodinné farmě je pro mě hlavně životní styl. Je postavený na každodenní péči o zvířata, o chod farmy, ale zároveň i o rodinu. Tyhle věci u nás nejdou oddělit, všechno je propojené a plyne přirozeně dohromady. Pečení je jeho součástí. Snažím se, aby doma bylo vždycky něco dobrého, většinou v podobě tradičních věcí, které k tomu životu patří – buchty, koláče, klasika. To je základ, který dělám automaticky.
A když se naskytne trochu prostoru a klidu, ráda se pustím i do něčeho složitějšího. Většinou to přichází až večer, když je o všechno postaráno a děti usnou. To je chvíle, kdy můžu v klidu zkoušet nové techniky, experimentovat a čerpat inspiraci. Tehdy se pro mě cukrařina stává místem, kde si odpočinu, i když je to vlastně pořád práce.
Využíváte při zdobení nebo do receptů i suroviny, bylinky či plody, které rostou přímo u vás na farmě nebo v okolní divoké přírodě našeho kraje?
Ano, a velmi ráda. Jsem milovnice zavařování, takže co nám příroda nadělí, to si každý rok „nakřečkuji“, zpracuji a využívám do další sklizně. Nejčastěji jsou to jahody, na které jsme měli v posledních letech štěstí, dále vlastní jablka, hrušky, švestky a rybíz. A protože to o mně známí vědí, často nám vozí i své přebytky, jako třeba třešně, špendlíky a podobně.
Jaký dezert podle vás nejlépe vystihuje atmosféru a chutě vaší rodinné farmy? Jednoznačně jsou to makové buchty.
Poznávají vás už lidé, když vyrazíte na nákup? Jelikož bydlíme na malé vesnici, tak se má účast v pořadu Peče celá země rychle rozkřikla.
Jak by vypadal váš „dort snů“, kdybyste na něj měla neomezený čas a všechny suroviny z vlastní farmy?
Vzhled mého dortu snů by se hodně odvíjel od toho, v jakém rozpoložení bych zrovna byla. Někdy mám ráda čisté, minimalistické dorty, jindy se chci vyloženě vyřádit a zkoušet různé techniky – od práce s čokoládou, temperování a tvorby jemných dekorací přes různé krémy a textury až po detailní zdobení špičkami.
Všechny tyto dorty by však měly společné „chutě farmy“. Byly by plné sezónního ovoce z našich sadů. Ten dort by nebyl jen o vzhledu, ale hlavně o propojení s místem, odkud suroviny pochází. A určitě by byl dost velký. Takový, aby se u něj mohla sejít celá široká rodina a ještě zbylo pro blízké v okolí. Pro mě je dort snů hlavně o sdílení.
Plánujete v budoucnu na farmě otevřít vlastní cukrárnu nebo alespoň prodejní okénko?
Plány určitě mám. A stoprocentně budou spojené jak s farmou, tak s mou vášní pro cukrařinu. Už teď se na jednom projektu pracuje a postupně dostává konkrétnější obrysy. Zatím o něm nechci mluvit víc, protože věřím, že některé věci potřebují čas. Můžu ale říct, že je určený všem, pro které je cukrařina stejnou radostí jako pro mě. Jakmile bude vše připravené, ráda o tom dám vědět na svém Instagramu (neobyčejně obyčejná). Teď bych si ale to kouzlo očekávání chtěla ještě chvíli nechat.
Podělila byste se na závěr s našimi čtenáři o nějaký neodolatelný recept, který by zvládli upéct i doma?
První, co mě napadlo, byly koláče z prvního dílu soutěže. Náplně jsou typické pro naši rodinu, recepty mám od své babičky, jen jsem je lehce zmodernizovala a doladila. Celý recept s podrobným popisem je k nalezení na stránkách České televize v rubrice Peče celá země.