Ve Františkových Lázních v úterý 7. října převzala čestné uznání Dr. Ulrike Zischka (1945) za dosavadní zásluhy, kterými významně přispěla k poznání dějin a kultury lázeňského města. Slavnostního aktu, který se uskutečnil na františkolázeňské radnici, se zúčastnila řada významných hostů, včetně Dr. Elisabeth Fendl (dřívější ředitelky Egerland Musea), PhDr. Evy Dittertové (dříve ředitelky Muzea Cheb) a PhDr. Hany Dvořákové z MZM v Brně.
Dr. Ulrike Zischka (*1945) Žena, jež buduje mosty mezi minulostí a současností
Původ
Ulrike Zischka přišla na svět v neděli 7. října 1945 ve františkolázeňské vile Claire v někdejší Hufelandově ulici – dnes Kollárova 183/10. Je příznačné, že ulice tehdy nesla jméno významného pruského lékaře Christopha Wilhelma Hufelanda, který stál v 19. století u zrodu balneologie a výraznou měrou přispěl také k věhlasu Františkových Lázní. V této části města totiž žila celá řada lékařských rodin a ani domácnost Ulričiných rodičů nebyla výjimkou. Její otec MUDr. Anton Zischka do Františkových Lázní přišel roku 1927, kdy se stal z rozhodnutí československého ministerstva zdravotnictví městským lékařem. Tuto funkci vykonával do roku 1938. Jako lázeňský a praktický lékař současně provozoval i soukromou praxi. Roku 1929 se Anton Zischka oženil s Hildegard Retter, jejíž otec Willibald Retter byl řídícím učitelem školy v Horních Lomanech a známou františkolázeňskou osobností.
Dětství
Ulrike Zischka se narodila v době, kdy její rodina očekávala nucené vysídlení z Československa. Ve Františkových Lázních žila do začátku května 1946. Tehdy se Ulrika s rodiči musela přesunout do sběrného tábora v chebských kasárnách u Horní brány, odkud v srpnu téhož roku následovalo vysídlení do hornofalckého Neumarktu. Zatímco Ulrike společně s matkou a starší sestrou putovala po okolních vsích, její otec, věrný Hippokratově přísaze, sloužil dál v Československu, konkrétně v internačním táboře Písek-Cerhonice. Anton Zischka tehdy dostal nabídku, aby zůstal v Československu. To by ovšem znamenalo roztržení rodiny. Navzdory své loajalitě tak roku 1947 využil možnosti k odchodu do Německa. (Více k tomu v diplomové práci Michaela Sekyry „Všední den v internačním táboře Písek Cerhonice“ obhájené v roce 2007 na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích.)
Profesní dráha
Roku 1951 se rodina usadila v Neumarktu, kde Ulrike navštěvovala základní školu a gymnázium. Po předčasném úmrtí otce v roce 1956 pak pokračovala na gymnáziu kongregace Chudých školských sester naší Paní v Mnichově. Po maturitě studovala na Mnichovské univerzitě etnografii a dějiny mění. Jelikož jejím cílem byla práce v muzeu, absolvovala po promoci v roce 1973 roční volontariát v Německém národopisném muzeu v Berlíně, kde následně také pracovala. Roku 1981 se vrátila do Bavorska, jelikož v Mnichovském městském muzeu získala stálé místo jako kurátorka a vedoucí sbírek
národopisného oddělení. Po pádu železné opony začala navazovat kontakty s kolegy v Česku a po roce 2000 spolupracovala na realizaci studijních pobytů pro pracovníky českých muzeí v Bavorsku.
Františkovy Lázně Novou, velmi činorodou fázi jejího života přinesl odchod do penze v roce 2008, kdy se rozhodla své odborné úsilí zaměřit na rodné město. Pomocí historických pramenů ověřovala rodinné vzpomínky na život ve Františkových Lázních a při této práci nashromáždila velké množství cenných informací z dějin každodennosti 19. a 20. století. Tehdy prohloubila svou spolupráci s Muzeem Cheb, františkolázeňskou Společností Aloise Johna a nejpozději roku 2014 také s Městským muzeem Františkovy Lázně, k jehož činnosti v uplynulých letech výrazně přispěla. Kromě transkripce městských kronik z 19. a 20. století, identifikace řady sbírkových předmětů a neúnavné pomoci při realizaci výstav, přednášek a publikací, k nimž patří i dodnes používané propagační materiály města, je třeba vyzdvihnout její zásadní příspěvek k rozšíření muzejních sbírek a poznání dějin města.
Roku 2017 muzeum prostřednictvím Ulrike Zischky převzalo cennou pozůstalost, která byla následně prezentována v rámci výstavy „Úspěšné hledání identity – odkaz Toniho Diessla Františkovým Lázním“, na jejíž realizaci se rovněž podílela. V průběhu let muzeu sama věnovala řadu sbírkových předmětů, z nichž k nejcennějším patří model dudáka z kašny v chebské Březinově ulici. Toto originální dílo františkolázeňského sochaře Adolfa Mayerla je od roku 2021 součástí stálé expozice muzea. Ostatně to byla právě Ulrike Zischka, kdo se zasloužil o rozklíčování původu sochy chlapce s rybou, která se již dávno pod jménem „František“ stala symbolem města, jejíž vznik však donedávna zůstával opředen různými smyšlenkami. (Více k tomu v publikaci Umění ve Františkových Lázních z roku 2017/2019.)
V neposlední řadě lze jmenovat její dlouholeté úsilí o oživení vzpomínky na františkolázeňské lékaře a jejich rodiny, z nichž mnohé za druhé světové války potkal kvůli židovskému původu tragický osud. Přestože Ulrike Zischka letos v říjnu oslaví 80. narozeniny, nadšení pro Františkovy Lázně ji neopouští. Motivací pro ni podle vlastních slov není pouze radost z objevování historie města, ale především také setkání se současností Františkových Lázní, s jejich obyvateli a návštěvníky. To opakovaně dokládá při příležitostných komentovaných prohlídkách města věnovaných právě historii balneologie a františkolázeňským lékařům. Sotva kdo v posledních desetiletích přispěl k poznání dějin města, a především s tak pozitivním nadšením zprostředkovával své poznatky široké veřejnosti, jako právě Dr. Ulrike Zischka. Tato žena dokázala ve svém životě překlenout nelehký osud vlastní rodiny pomyslným mostem mezi minulostí a současností, jehož smyslem je vzájemné porozumění mezi Němci a Čechy, mezi minulostí a současností Františkových Lázní. Co víc by člověk mohl pro své rodné město znamenat!
Štěpán Karel Odstrčil