V České republice se ve vaječném průmyslu každoročně usmrtí 12 milionů jednodenních kohoutků – jenom proto, že kohouti vejce nesnášejí a tak jsou prostě v tomto byznysu zbyteční. Nyní se mluví o zákazu takového zabíjení. Podobný zákaz už přijalo Německo. Jenže tito kohoutci jsou dnes hlavní potravou masožravých pacientů záchranných stanic. Léčené poštolky, oba druhy kání, puštíci, kalousi i další sovy, bílí i černí čápi, ale třeba i ježci nebo lasicovité šelmy jich ve stanicích ročně spotřebují 3 milióny. V zoologických zahradách jich zvířata zkonzumují odhadem 2 milióny. Pokud k zákazu dojde, některé záchranné stanice horko těžko nahradí kuřátka myškami, jiné stanice na to mít nebudou a skončí. Myš je totiž 8-9x dražší než kuře. Navíc, aby mohla kuřata žít (a být zabita chovatelem později), bude nutné pro potravu zachraňovaným zvířatům vychovat a zabít myš. To tak nějak nedává smysl ani v etické rovině.
Ilustrační foto Pixabay
Kampaně na uzákonění zákazu zabíjení jednodenních kohoutků v chovech nosných plemen drůbeže probíhají v mnoha zemích EU. A budou i u nás. Jejich cílem je rozlišovat pohlaví zárodků už ve vajíčku a „samčí vejce“ likvidovat anebo vylíhnuté kohoutky nechat dožít až do jateční velikosti a zabít je poté.
„Pokud kvůli tlaku ochránců zvířat skutečně dojde k zákazu zabíjení jednodenních kohoutků tak, jako se to už stalo v Německu, budou se muset místo nich chovat a zabíjet jiná zvířata vhodná pro krmení tisíců pacientů v záchranných stanicích. Smrt jednoho bude nahrazena smrtí jiného zvířete a někdy paradoxně pouhé oddálení smrti jednoho zvířete bude vykoupeno smrtí mnoha jiných“, říká David Číp, předseda Národní sítě záchranných stanic a dodává: „zvažovaný zákaz nejen že vážně ohrožuje celý systém záchrany divokých handicapovaných zvířat v naší zemi, ale je navíc i daleko horší variantou z hlediska zátěže na naší přírodu a životní prostředí. Speciální chovy hlodavců i ptáků na krmení masožravců v záchranných stanicích i zoo spotřebují daleko více přírodních zdrojů na krmivo, stelivo, vytápění i ubikace, než pouhé dolíhnutí vajíček, která se pak navíc budou muset bez užitku likvidovat jako odpad.“
Přemysl Rabas, známý odborník na problematiku zoologických zahrad k tomu dodává: „V našich ZOO je situace obdobná. Pro mnohé z nich je krmivo v podobě usmrcených jednodenních kohoutků jen těžko nahraditelné. Přičemž, pokud by kampaň uspěla bude to znamenat nejen obrovský nárůst nákladů pro záchranné stanice a zoologické zahrady, ale rovněž mnohem větší zatížení životního prostředí. Nosnice necháme snášet a vajíčka nějakou dobu inkubovat, aby se pak zlikvidovala v asanačních ústavech. Nejsmutnější je však velký etický problém celé věci. Usmrtí se totiž minimálně dva krát více zvířat. Kohoutci ještě ve vajíčku přijdou vniveč. Následně budou muset být nákladně odchována a usmrcena jiná zvířat jako jejich náhrada. To myslím autoři kampaně, pokud mají rádi zvířata, nemohou dopustit.“
Záchranné stanice si jsou vědomy, že zabíjení jednodenních kuřátek jenom proto, že mají špatné pohlaví, je neetické. Ale je to především důsledkem chyb, které člověk udělal dávno v minulosti, když vytvořil plemena určená pouze a výhradně na produkci vajec a kohoutky tak z tohoto byznysu (téměř) eliminoval. Řešení, zabíjet namísto kohoutků jiná zvířata, má ovšem k etice také daleko. Ale je navíc likvidační pro záchranné stanice, které ročně přijímají z přírody více jak 30 000 handicapovaných zvířat a – i díky potravě v podobě mrtvých kuřat – jich více jak 60% zachrání a vrátí do přírody. Kohoutci by určitě neměli končit v kafilériích jako odpad, ale naopak, když už museli být kvůli poptávce člověka po živočišných produktech humánně usmrceni, měli by být bez zbytku využiti alespoň k záchraně divokých zvířat. To by byl ideální výsledek společné kampaně ochránců zvířat a záchranných stanic, kdyby k ní někdy došlo.
Zdroj: ČSOP