Jiří Dytrych: Když jsem viděl vojáky se samopaly, věděl jsem, že je zle

Letos si připomínáme 50. výročí událostí, které se neslavně zapsaly do našich dějin. Jednalo se o vpád vojsk Varšavské smlouvy do naší země. Kromě Sovětské armády se invaze zúčastnila také vojska Polské lidové republiky, Maďarské lidové republiky a Bulharské lidové republiky. Připravena byla i armáda Německé demokratické republiky, ale ta naše hranice nakonec nepřekročila.
Také obyvatele Chebska vzbudilo v noci na 21. srpna dunění těžkých vojenských vozidel. Všude vládl strach a beznaděj, nikdo nevěděl, co bude dál.
Jedním z těch, kteří zažili tuto dobu, je chebský fotograf Jiří Dytrych. Tehdy bydlel v Aši a situaci zdokumentoval. Přečtete si, jak na srpnové dny vzpomíná.

Jiří Dytrych 21. srpen 4Foto: Jiří Dytrych
21.srpna 1968 ráno jsem už z rádia věděl, že nás v noci obsadila vojska Varšavské smlouvy na povel z Kremlu. Spěchal jsem do práce domluvit se s ostatními, co budeme dělat. Bydlel jsem v Aši v Palackého ulici a do práce jsem chodil přes park na stavbu tehdy nové barevny. Hned u vstupu do parku stál jeden ruský voják se samopalem a na druhém konci v Okružní u pomníku druhý. To už jsem viděl, že to bude vážné.
Domluvili jsme se tehdy s kolegou – já vzal fotoaparát, on motorku a objížděli jsme, co se dalo. Směrem od Hranic přijížděla kolona vojenských vozidel s tanky. Vedla ji Tatra 603. Nevím, kdo v ní seděl, ale určitě nějaký zrádce od komunistů, aby bratři nezabloudili.

Jiří Dytrych 21. srpen 5Foto: Jiří Dytrych
Vrátili jsme se do města. Jeli jsme u chodníku vedle jednoho z vozů. Seděl tam nějaký Kozák, a když jsme byli těsně vedle, tak si otevřeným okénkem odplivl. Na štěstí se netrefil, jinak bych mu to auto rozbil. Na jeho výraz nikdy nezapomenu. Symbolizoval pro mne všechen ten hnus.
V místě, kde je dnes obchodní dům, bylo už mnoho lidí a bylo tam dost dusno. Jednu chvíli to vypadalo, že se bude střílet. Lidi se snažili rozkývat auto. Velitel musel uklidňovat své vojáky.

Jiří Dytrych 21. srpen 3Foto: Jiří Dytrych
Do středu ulice postavili regulovčíka. Čeští řidiči schválně najížděli těsně okolo něj. Neuhnul ani, když jelo auto přímo na něj. Věděl, že si ho nikdo nedovolí přejet. Pak ale jel povoz s koňmi a kočí to vzal přímo na něj. Regulovčík se koní bál a uhnul. Lidi kolem jásali, jako kdybychom vyhráli válku. Lidé se snažili s vojáky diskutovat, vysvětlit jim situaci. Nešlo to. Byli to chudáci, kteří ani nevěděli, kde jsou a proč.
Později jsme se jeli podívat směrem na Mokřiny a Vernéřov. Tam měli Rusové zakopané minomety namířené směrem k Chebu. V jednu chvíli nám zastoupil cestu voják s namířeným samopalem, a když jsme se otočili, za námi stál druhý. Chtěli mi vzít fotoaparát, nebo aspoň film. Říkali jsme jim, že jsme tu doma, že nemají žádné právo. Ať táhnou pryč. Už jsme se tam o to přetahovali, když kolem jeli další Češi na motorce a u nás zastavili. Když nás tam bylo víc, tak vojáci polevili a pustili nás. Ale museli jsme se vrátit.

Jiří Dytrych 21. srpen 2Foto: Jiří Dytrych
Ve Františkových Lázních byly přeražené závory. Asi mysleli, že je někdo spustil schválně, aby nemohli projet. Naštěstí se tam nikomu nic nestalo. Silniční ukazatele byly odstraněny, aby se nedalo podle nich orientovat. Někteří vojáci si prý mysleli, že už jsou v západním Německu.
Někdo přinesl vlajku a lidé se průvodem vydali z města ke kasárnám podpořit vojáky, kteří tam byli zavření a nesměli nic dělat. Takový byl první den okupace v Aši.

Jiří Dytrych 21. srpen 1Foto: Jiří Dytrych
Později někdo vylezl na nově postavený komín barevny a pověsil tam československou vlajku, nikdo pro ni nechtěl vlézt a tak tam vlála dost dlouho, než našli nějakého kolaboranta. Vlajka byla vidět i z Německa a objevila se i v německé televizi.
Pak už jsme jen sledovali vývoj. Jak se tu „dočasně“ zabydlují, jak se s nimi dobří Češi začínají bratřit, kolaborovat a šmelit. Prostě normalizace. Ale to už je jiná kapitola…..