Proč normální lidi dělají takové podivné věci aneb Bahňák 2015

Když jsme v Hospici Sv. Jiří na podzim loňského roku vyhlásili fudraisingovou kampaň Hospic běží o život, vymýšleli jsme nejrůznější aktivity, jak seznámit co nejvíce potencionální ch dárců s naší činností a jak je pozvat k naší podpoře. Získávání kontaktů, psaní emailů s žádostí o dar, telefonování i osobním návštěvám jsme věnovali desítky a desítky – a v případě našeho předsedy správní rady i stovky – dobrovolnických hodin většinou strávených u počítače. Proto byl nápad zúčastnit se Bahňáku přijat s nadšením, protože to bylo něco úplně jiného a hlavně to umožňovalo vyjádřit i navenek naše vnitřní nasazení pro podporu lidí, kteří se rozhodli pečovat o své blízké při umírání doma.

Bahňák je závodem složek integrovaného záchranného systému, což jsou lidé, kteří také pomáhají ostatním v obtížných životních situacích, a je vlastně pro svou náročnost takovým „během o život“. Jeho výhodou je, že se koná poměrně blízko, v Sokolově, účastní se ho hodně lidí, a tak se nám zdál dobrou příležitostí k prezentaci činnosti hospice zde v regionu.  Z části hrál určitou roli i motiv, že to byla po všech těch maratonech a ultramaratonech pro některé členy správní rady zase nová osobní výzva.

Smutnou ironií bylo, že náš předseda správní rady Petr Hruška, který s touto myšlenkou původně přišel, musel nečekaně na operaci, a tak jsme hledali do týmu dalšího člena. Napadlo nás, spojit se s kolegy z Domácího hospice Motýl ze Sokolova, a tak se stal Jan Sebján skvělým leaderem našeho týmu.

Před startem jsme měli všichni tři trochu obavy, jak to zvládneme. Ale po prvním skoku do vody z nás studená voda nervozitu spláchla a pak už jsme opravdu pelášili jako o život. Honza nás pořád povzbuzoval a obětavě pomáhal při překonávání některých obtížnějších překážek.  Společně jsme to nakonec  bez větších zranění s dobrou náladou, a v poměrně dobrém čase, zvládli. Budeme rádi, když nám ta spolupráce v podobném duchu půjde i při naší běžné hospicové činnosti.

Naším mottem, které jsme měli na svých tričkách „Neumřu na Bahňáku, já chci zemřít doma.“, jsme budili zájem ostatních účastníků, a tak jsme snad přispěli i k propagaci naší služby, což bylo původním a nejdůležitějším záměrem naší účasti.  I když jsme nakonec nemohli mít v areálu závodu vlastní stánek s propagačními materiály, alespoň se tam mohla prodávat reklamní hospicová trika a organizátoři nám jako výraz své podpory umožnili start benefičně.

Byla to pro nás v každém případě zajímavá zkušenost a my jsme si ji užili celých 35 minut od startu až do posledního okamžiku. J

 

Eva Kolafová