Letos uplynulo půl století od sebeupálení Jana Palacha. Událost zasáhla lidi napříč naší zemí. Marie Mudrová z Chebu, kterou místní znají především jako usměvavou a akční knihovnici, bylo v té době osmnáct let a studovala v Praze. Na rozdíl od řady mimopražských spolužáků neodjela domů a zúčastnila se také pohřbu Jana Palacha. Ten svým zraněním podlehl přesně před 50 lety – 19. ledna 1969, pohřeb se konal o šest dní později.
Jan Palach chtěl vyburcovat veřejnost z rezignace, do které se začala propadat necelých pět měsíců po srpnové okupaci Československa. Jak jste události srpna 1968 vnímala vy?
Měla jsem štěstí, že jsem vyrůstala ve skvělé rodině. Žila s námi babička, která prožila jako dospělá dvě světové války. Trvala na zásobách – díky ní jsme mohli nakrmit v případě potřeby půl sídliště. A uměla žít nadějí a pevnou vírou v dobrý konec v každé situaci. Když jsme ráno slyšeli z rozhlasu po drátě, co se v noci stalo, klidně pravila: „Všeho do času, Pán Bůh na věky, však zase odtáhnou. My jsme tu doma.“ Pro člověka, který viděl vjíždět Hitlera do Prahy a zažil zfanatizované davy, jeden tank na chebském náměstí musel vypadat skoro směšně. A tak jsem tu středu ráno šla normálně na poštu, kde jsem vykonávala brigádu jako listonoška. Odpoledne pak zasedla rodinná rada, zda mě pustit 2. 9. do Prahy – měla jsem po maturitě na chebské SVVŠ a byla přijatá na Střední knihovnickou školu. V pokojíku, který jsem sdílela se sestrou a babičkou, nám visela slova modlitby, která mě provázejí celý život: Bože, dej mi odvahu a sílu, abych změnil věci, které změnit mohu. Dej mi trpělivost a klid, abych snášel věci, které změnit nemohu. A moudrost, abych je uměl od sebe odlišit. Bylo rozhodnuto, že život se musí žít za všech okolností. Vyčkáme týden, pak mě tatínek jel doprovodit do Prahy a já nastoupila do školy o týden později. Mezi tím jsme samozřejmě sledovali, poslouchali, četli, diskutovali, tatínek intenzivně fotografoval. Nikdo z rodiny tehdy nečekal, že dočasnost bude dvacetiletá a změny poměrů se nedožije babička ani on.
Vzpomenete si, kdy a jak jste se o činu Jana Palacha poprvé dozvěděla?
Střední knihovnická škole byla umístěna v Praze-Hodkovičkách, to bylo na okraji města, v těsném sousedství Braníka. A protože byly potíže s nedostatkem internátů, tatínek mojí chebské spolužačky nám našel bydlení v soukromí na Zbraslavi. Bydlely jsme zvlášť, obě u osamělých paní, které neměly televizi ani rádio, nekupovaly ani noviny. Veřejný telefonní automat stál jen na náměstí. Byly jsme tedy trochu mimo dění. Některé spolužačky však bydlely v podnájmu v Praze – a jedna z nich se pohybovala po Václaváku to osudné čtvrteční odpoledne. Dnes už je těžké si představit, že nebyly mobily, na telefony s pevnou linkou se čekalo i léta. Řekla nám to v pátek ráno, když jsme se sešli na vyučování. To už věděli i vyučující.
Jak jste na to reagovali?
Ten den jsme se neučili podle rozvrhu. Do každé třídy poslali někoho, kdo s námi měl promluvit. Připomínalo to situaci z filmu Vyšší princip. K nám přišel učitel filozofie Hlubík. Měli jsme ho rádi. Byl to laskavý, nesmírně vzdělaný člověk. A víte, že teprve teď, když jsme si telefonovali a psali se spolužáky, abychom si i mezi sebou připomněli, co jsme prožívali, jsme zjistili, že patřil do skautské učitelské rodiny Hlubíků, která prošla krutými perzekucemi komunistického režimu v padesátých letech? Už si nikdo z nás nepamatujeme, co přesně říkal, víme jen, že prosil, abychom zvolili jinou formu protestu. Čin Jana Palacha vnímal jako hrdinský a jako oběť nejvyšší, apeloval však, známe-li někoho, kdo se ho chystá následovat, abychom mu to rozmluvili.
Co se dělo pak?
Vysokoškoláci od soboty 18. ledna vyhlásili hladovku. Zůstávali před Národním muzeem. Chtěli jsme se přidat, něco udělat. Mimopražští neodjeli na víkend domů, trávili jsme hodně času v centru Prahy. Jedna spolužačka zastupovala naši třídu v Unie středoškoláků a učňů – ta blízce spolupracovala se Svazem vysokoškolských studentů. Přidat se ke stávce nám ale nedovolili. Tak jsme se alespoň domluvili, že budeme stávkujícím nosit teplý čaj. Vařili ho redaktoři z novin Práce, měli jsme do redakce přístup celý den a čaj nosili v lahvích a konvičkách. Když jsme přišli po vyučování v pondělí, viděla jsem poprvé posmrtnou masku, kterou k muzeu přinesl sochař Olbram Zoubek. Vím, že na mne hluboce zapůsobila. Několik nocí jsem neměla hezké sny.
Tehdy jste se zúčastnila i pohřbu Jana Palacha. Jak byste ho popsala lidem, kteří budou číst tento rozhovor?
Ticho. Zvony. Soucítění. Splynutí. Pohřeb byl naplánován na sobotu 25. ledna a tentokrát snad všichni mimopražští spolužáci odjeli domů. Rodiče se báli zásahu pořádkových sil. Moji také, ale nechali na mém rozhodnutí, zda v Praze zůstanu. Když jsem přijela ze Zbraslavi, byly v ulicích už davy lidí. Vysokoškoláci zajišťovali pořádkovou službu, ale moc práce neměli. Lidé byli nesmírně ukáznění. A tišší. Odhady uvádějí, že se účastnilo přes 200 tisíc lidí. Když taková masa mlčí, je to velmi působivé. Poslali mě k Národnímu muzeu. Náměstí bylo plné, lidé stáli i v přilehlých ulicích. Byli jsme dlouho na místě, skoro se nepohnuli. Pak šli pomalým krokem dolů náměstím. Když začal obřad v Karolinu, rozezněly se zvony pražských kostelů. Na to se nedá zapomenout.
O dvacet let později přispěl jeho čin k nástupu demokracie. Jak jste prožívala Palachův týden 1989?
Zprostředkovaně přes pražskou přítelkyni. Hodně jsme si psaly, věděla jsem, co se v Praze opravdu děje. Na vtipy mám špatnou paměť, ale ten, který se objevil v době, kdy u sochy sv. Václava zasahovala policie i milice obušky a ve spodní části náměstí vyjížděla vodní děla, si pamatuji: říkalo se v něm, že Václavák je největší koupelna světa. Nahoře člověka namydlí a dole opláchnou. Měla jsem doma schovanou fotografii Jana Palacha z Mladého světa, a tak jsem mu jednou řekla: vidíš, Jeníčku, sice to trvalo, ale přece jen jsi nás probral.
Když se řekne Jan Palach – co vás napadne jako první?
Karel Kryl. Mám je propojené. Zvlášť silně se mi to vrátilo, když jsem před pár dny viděla poprvé zveřejněné záběry z norské televize – Karel v roce 1969 – přesně takový stál na knihovnické škole tři metry ode mne. Pozvali ho studenti v dubnu 1969. V tělocvičně zpíval a mluvil o tom, jak vnímá současnost…samozřejmě i čin Jana Palacha. Na talíř ze školní jídelny jsme mu dali ze svých kapesných drobný „honorář“. Měl s sebou několik gramodesek Bratříčku, zavírej vrátka. Ti šťastnější, mezi které jsem patřila, si ji koupili. Půjčovali jsme je pak dalším spolužákům, i učitelům. Jedna deska se vrátila tak ohraná, že na konci písničky místo „nasrat, jo nasrat“ to šumlovalo a znělo jako „no pasaran“. Spolužačka pak vyprávěla, jak se při domácí produkci dědeček divil, proč Kryl zakomponoval do textu heslo španělské občanské války v roce 1936. To byl na celé situaci jediný humorný moment.
Když tu už nebyl Jan, nastoupil Karel. Poslouchala jsme ho na Svobodné Evropě. On mi připomínal, že Janova oběť nebyla marná a nesmíme se vzdát. Osobně jsem přesvědčena, že i Karel Kryl je oběť. Příliš nám věřil, příliš jsme jeho čistou duši zklamali.