Zachvějí se okna, zhoupne podlaha a venku to zaduní. Takovým způsobem se nejčastěji přihlásí o slovo další zemětřesný roj v Karlovarském kraji. Toto specifické zemětřesení se vyskytuje pouze v západních Čechách a na Islandu. Proto je tak unikátní.
Jedná se o sérii několika slabých otřesů, které se opakují po dobu několika týdnů, někdy i měsíců. Deformační energie z hlubin země se totiž na povrch dostává postupně. Může za to jednak celkový tlak, který se nachází pod chebským regionem, jednak takzvaná kórová fluida, což je směs vody a oxidu uhličitého pod obrovským tlakem, a také délka zlomu, která není velká. Tyto hlavní faktory, a ještě mnoho vedlejších, způsobují to, že horniny v hloubce zhruba deseti kilometrů, kde k rojům nejčastěji dochází, neprasknou najednou, ale postupně. Tím pádem se deformační energie uvolňuje pozvolna a neměla by způsobit velké škody. Poslední větší zemětřesení se na Chebsku ohlásilo v loňském červenci, kdy největší magnitudo dosáhlo 3,1 magnituda. Otřes tehdy zaznamenali lidé hlavně na severu chebského okresu kolem Aše, Hranic a v Kraslicích.
Proč k tak specifickému zemětřesení dochází zrovna v Karlovarském kraji, není dosud přesně jasné. Na Islandu zemětřesné roje způsobuje aktivní vulkanismus, který je známý po celém světě. Ale na Chebsku a Karlovarsku aktivní sopku nemáme. Nejmladší vyhaslé sopky najdeme u hranic s Německem, nedaleko obce Mýtina, kde se nachází Železná hůrka a sopka maarového typu s názvem Mýtina. Všechny ostatní sopky, které se s v území nachází, jsou staré několik milionů let.
„Roje jsou na Chebsku pozorovány již od středověku, ale přesnější údaje o počtu otřesů a intenzitě byly zaznamenány až v posledních 200 letech,“ sdělil seismolog Josef Horálek. První jasná zmínka v kronikách o zemětřeseních v západních Čechách a Vogtlandu je z roku 1552, další záznamy o intenzivních rojích jsou z let 1626, 1711 a 1770. „Proto také v roce 1908 byla v chebském gymnáziu zřízena seismická stanice,“ dodal Josef Horálek s tím, že otřesy by neměly přesáhnout pátý stupeň.
Záhadné otřesy v chebské pánvi mají s velkou pravděpodobností na svědomí už jednou zmíněná kórová fluida. To, že jsou podzemní voda a oxid uhličitý spojené se zemětřesnými roji, odhadovali odborníci již dlouho. Ale až nedávno teprve získali nezvratný důkaz.
„Ukázalo se nám to na lokalitě Hartoušov, kde se vyskytují mofety (nepravé bahenní sopky). Těsně před silným otřesem v roce 2015, který měl magnitudo 4,5, výnos oxidu uhličitého klesal po dlouhé období a po záchvěvu země nastal dramatický nárůst tohoto plynu v podzemí. Toto zjištění tak dokázalo, že v oblasti Chebska je plyn pod vysokým tlakem, který napomohl k prasknutí horniny a následně se z podzemí uvolnil,“ sdělil seismolog Josef Horálek.
Podle odborníků je zdrojem oxidu uhličitého a vody v zemské kůře nejspíše magmatická aktivita v hloubce několika desítek kilometrů pod povrchem. Tam se nachází přechod mezi zemskou kůrou a pláštěm, kde se z pomalu se pohybujícího magmatu uvolňují plyny a voda do zemské kůry, kterou prostupují ve zlomech, kterými je chebská oblast velmi protkána. Neznamená to však, že by se někde pod Novým Kostelem, kde jsou nejčastější ohniska zemětřesení, drala k povrchu nová sopka. To odborníci odmítají. Podle odhadů by se mělo jednat o běžnou zemskou žhavou taveninu, která se nachází po celém světě. Z něho se postupně uvolňují zmíněný plyn a voda a dostávají se do hornin nad taveninou, protože je tam systém zlomů, kterým se plyny a voda dostávají k hlavnímu zlomu pod Novým Kostelem, kde se zřejmě hromadí.
Směs vody a oxidu uhličitého, která pod velkým tlakem koluje v zemské kůře, postupně tlačí na dva bloky hornin, které se nachází podél hlubinného zlomu. Bloky se pomalu pohybují proti sobě, právě vlivem vody a plynu. Pokud se však o sebe zadrhnou, kórová fluida stále na oba tlačí – nakonec hornina tlak vody a plynů nevydrží a praskne, čímž vznikne otřes. Kórová fluida napomáhají postupnému trhání horniny podél zlomu a postupnému uvolňování energie.
VID