Západočeský symfonický orchestr v září vstupuje do nové sezony s Michaelou Rózsa Růžičkovou v čele. Stala se první šéfdirigentkou v jeho více než dvousetleté historii a před mariánskolázeňským publikem se v nové roli poprvé představí 11. září při inauguračním koncertu. Do orchestru podle svých slov nepřichází proto, aby měnila jeho podstatu, ale aby dál rozvíjela jeho vlastní zvuk, otevřenost i vztah k městu. Proč jsou v hudbě stejně důležité noty jako ticho mezi nimi? A co může klasickou hudbu přiblížit dětem i lidem, kteří mají pocit, že jí nerozumějí? Také na to odpověděla v rozhovoru, který vyšel v Mariánskolázeňském zpravodaji.
Foto: Archiv dirigentky Michaely Rózsy Růžičkové
Kdyby Mariánské Lázně nebyly městem, ale hudební skladbou, jak by podle vás zněly? Byla by to klidná melodie, velká symfonie, valčík, nebo možná něco úplně jiného?
Určitě by to nebyla skladba, která začne fortissimem a okamžitě vám vysvětlí, co si o ní máte myslet. Mariánské Lázně na mě působí spíš jako hudba, která potřebuje prostor a čas. Možná něco mezi pomalou větou velké symfonie a valčíkem, který k lázeňskému městu přece jen tak trochu patří.
A hlavně by v ní bylo hodně prostoru a ticha. V hudbě jsou totiž stejně důležité noty jako to, co je mezi nimi. A Mariánské Lázně mají právě tuhle vzácnou vlastnost – nechávají člověka chvíli jen být. Slyšet vodu, stromy, vlastní kroky. To je dnes skoro luxus.
V září se oficiálně ujmete role šéfdirigentky Západočeského symfonického orchestru. Když si představíte svůj první večer v nové funkci, převažuje ve vás radost, respekt, nebo i určitá nervozita?
Radost a obrovské těšení. Respekt určitě také – člověk přebírá odpovědnost za orchestr s více než dvousetletou historií a bylo by asi zvláštní necítit vůbec žádnou váhu té chvíle.
Nervozitu mám ale naštěstí nastavenou docela prakticky: většinou existuje do chvíle, než zvednu ruce. Pak už není čas být nervózní, protože začne hudba. A na ten první okamžik se vlastně těším nejvíc. Nevnímám ale inaugurační večer jako cílovou pásku, spíš jako první veřejnou větu dlouhého rozhovoru s orchestrem a městem.
Do Mariánských Lázní jste nepřišla pouze na pracovní pohovor – výběrové řízení probíhalo prostřednictvím společných koncertů. Vzpomínáte si na okamžik, kdy jste poprvé pocítila, že mezi vámi a orchestrem může vzniknout dlouhodobé spojení?
Ten pocit nevznikl v jediném filmovém okamžiku. Přicházel postupně: během zkoušek, kdy orchestr na mou představu nejen zareagoval, ale dokázal ji posunout dál, i během koncertu, kdy jsem cítila, že dýcháme společně. Poprvé jsem s orchestrem pracovala už na konci předchozí lázeňské sezony a právě z jeho strany pak přišlo povzbuzení, abych se do výběrového řízení přihlásila. To pro mě bylo silné znamení, že sympatie nejsou jednostranné.
Řekla jste, že do orchestru nechcete přicházet s radikálními změnami, ale chcete rozvíjet to, co v něm už je. Co by přesto mohlo místní publikum na konci vaší první sezony slyšet nebo vnímat jinak než dnes?
Doufám, že nebudou říkat, že housle znějí o sedm procent leskleji – takhle hudební vývoj naštěstí nefunguje. Přála bych si ale, aby bylo slyšet, že orchestr získává ještě pevnější společný jazyk: větší pružnost, odvahu v dynamických krajnostech, společný dech a radost z reakce jeden na druhého. A aby publikum cítilo, že dramaturgie není jen seznam skladeb, ale promyšlená pozvánka na cestu.
A je naopak něco, čeho byste se rozhodně nechtěla dotknout, protože to považujete za podstatu mariánskolázeňského orchestru?
Rozhodně jeho hlubokého spojení s městem a lázeňskou tradicí. Patří k němu kolonádní koncerty, valčíkový a operetní repertoár i klasická a romantická hudba, kterou od něj publikum právem očekává. Nechci z orchestru vyrábět něco, čím není. Tradice ale podle mě neznamená uchovávat hudbu pod sklem – znamená hrát ji tak dobře a s takovou chutí, aby byla živá právě dnes.
Nová sezona nese název Prameny hudby. Co má toto motto říci posluchačům?
Samozřejmě je v tom krásná mariánskolázeňská slovní hra, ale pro mě má to motto ještě druhou rovinu. Pramen je něco, k čemu se člověk vrací pro osvěžení, energii, možná i určitou očistu.
A hudba umí něco podobného. Často přijdeme na koncert s hlavou plnou práce, zpráv, telefonů, povinností – a na dvě hodiny jsme nuceni opravdu být na jednom místě a věnovat pozornost jediné věci. V dnešní době je už tohle samo o sobě téměř radikální čin.
Pramen je zakořeněný hluboko v zemi, a přitom z něj stále přitéká nová voda. To je pro mě přesný obraz toho, co chceme dělat – vědět, odkud přicházíme, ale nezůstávat stát na místě.
Váš inaugurační koncert spojí hudbu Antonína Dvořáka a Johannesa Brahmse a jako sólista vystoupí violoncellista Tomáš Jamník. Proč jste pro své slavnostní uvedení do funkce zvolili právě tento program?
Dvořák a Brahms k sobě patří hudebně i lidsky a konkrétně tyto jejich díla v sobě mají všechno, čím bych chtěla naši společnou cestu otevřít. Dvořákův Karneval přináší energii a radost, Brahmsovy Variace na Haydnovo téma mistrovskou práci s barvou, tvarem a souhrou. A pak je tu samozřejmě Dvořákův violoncellový koncert – jedno z děl, u kterých je pro mě těžké zachovat profesionální dekorum a tvářit se, že „ano, zde máme velmi kvalitní kompozici“. Já tu hudbu prostě miluji. Jsou v ní místa, která mě dojímají bez ohledu na to, kolikrát jsem je slyšela.
Tomáš Jamník je navíc fantastický muzikant, takže mi připadá krásné zahájit novou kapitolu právě programem, ke kterému mám tak silný vztah.
O Mariánských Lázních jste řekla, že vás okouzlily svým geniem loci. Dokázala byste popsat konkrétní chvíli nebo místo, kde jste jej pocítila nejsilněji?
Asi při obyčejné procházce kolem kolonády. Najednou si uvědomíte, že jdete městem, kolem vás je nádherná architektura, park, stromy, voda, lidé se nikam příliš neženou – a do toho někde zní hudba. Mariánské Lázně mají zvláštní schopnost člověka trochu zpomalit.
Já žiji většinu roku v poměrně vysokých otáčkách, takže na mě tohle funguje skoro okamžitě.
Zdejší orchestr hraje pro několik velmi rozdílných skupin – pro místní obyvatele, lázeňské hosty, zahraniční návštěvníky i pravidelné publikum klasické hudby. Lze vytvořit program, který bude skutečně promlouvat ke všem?
Jeden jediný program, který stejně silně osloví úplně všechny, asi vytvořit nelze – a kdybychom se o to za každou cenu snažili, mohl by vzniknout večer, který nikoho neurazí, ale také nikoho opravdu nenadchne. Nemusí být každý koncert pro každého, ale orchestr jako celek by měl být pro všechny. V průběhu sezony proto chceme nabízet různé vstupní dveře: velký symfonický repertoár, lázeňskou tradici, rodinné koncerty, filmovou hudbu i projekty, které překračují hranice žánrů. Důležité je, aby za každými z těch dveří byla skutečná kvalita.
K Mariánským Lázním neodmyslitelně patří kolonádní koncerty. Někdo na ně přichází cíleně, jiný hudbu zaslechne náhodou při procházce. Je pro dirigentku rozdíl hrát pro soustředěné publikum v koncertním sále a pro lidi, kteří mohou kdykoliv přijít nebo odejít?
Je – a právě proto mě kolonádní koncerty tolik baví.
V koncertním sále už s vámi publikum uzavřelo určitou dohodu: koupilo si lístek, sedlo si a řeklo „dobře, teď vás dvě hodiny poslouchám“. Na kolonádě nic takového nemáte. Někdo jde kolem se zmrzlinou, někdo se zastaví na jednu skladbu, dítě začne tančit, někdo přišel cíleně a zůstane celý koncert.
A mně se na tom líbí právě ta možnost náhodného setkání. Třeba někdo vůbec neměl v plánu poslouchat klasickou hudbu – a najednou ho něco zastaví. Možná jen na tři minuty. Ale i tři minuty mohou stačit.
Hudba je tam lidem doslova na dotek.
Klasická hudba bývá někdy vnímána jako krásná, ale vzdálená a trochu uzavřená. Jak byste ke koncertu orchestru pozvala člověka, který říká: „Tomu nerozumím, to není nic pro mě“?
Řekla bych mu: Nemusíte tomu rozumět.
Nikdo se vás před koncertem nebude ptát, jestli poznáte sonátovou formu nebo dominantní septakord. Hudba existovala dávno předtím, než jsme ji začali analyzovat. Jejím základním jazykem je emoce.
Přijďte jednou. Sedněte si. A zkuste jen poslouchat.
Možná vás to nechá úplně chladným – i to je legitimní. Ale možná přijde jeden jediný okamžik, kdy se osmdesát lidí nadechne a zahraje něco tak krásného, že vám na pár sekund přeběhne mráz po zádech.
A kvůli těm několika sekundám podle mě stojí za to to zkusit.
Práci s dětmi a mladým publikem označujete za jedno ze svých důležitých témat. Jak byste s nimi ráda pracovala?
Děti nevnímám jen jako budoucí publikum – ony jsou publikum už dnes a navíc mimořádně upřímné. Když je něco nebaví, dozvíte se to velmi rychle, a stejně tak, když se jim něco líbí a nadchne je. Nechci jim klasickou hudbu zjednodušovat, ale otevřít k ní dveře: pomocí příběhu, humoru, setkání s hudebníky, možnosti ptát se, zkoušet a někdy i samy tvořit. Ráda bych rozvíjela rodinné a školní koncerty i další formáty, v nichž děti nebudou jen tiše sedět a čekat, až dospělí dohrají.
Říkáte, že je pro vás důležitá otevřená, tvůrčí a respektující atmosféra uvnitř orchestru. Jak se taková atmosféra vytváří v každodenní práci? A dá se podle vás poznat také ze zvuku orchestru?
Rozhodně. Orchestr je na vztahy neuvěřitelně citlivý nástroj.
Dirigent samozřejmě musí vědět, co chce. Ale autorita podle mě nevzniká tím, že člověk za každou cenu demonstruje, kdo je v místnosti šéf. Vzniká z připravenosti, jasnosti, důvěry a respektu.
Chci, aby hudebníci věděli, že mohou něco nabídnout. Někdy má hráč v orchestru fantastický nápad – a byla by škoda ho neslyšet jen proto, že dirigent potřebuje mít vždy poslední slovo.
A ano, myslím, že je to slyšet. Orchestr, který se nebojí hrát, zní jinak. Je pružnější, odvážnější, dýchá. Mým úkolem není mít pod kontrolou každou jednotlivou notu. Mým úkolem je vytvořit podmínky, ve kterých může vzniknout něco, co je větší než kterýkoliv z nás.
Máte zkušenosti s filmovou hudbou i s projekty, které překračují hranice klasických žánrů. Jak velký prostor by podobné programy mohly v budoucnu dostat v Mariánských Lázních?
Určitě smysluplný prostor. Filmová hudba je symfonickému orchestru přirozeně blízká a dokáže přivést i lidi, kteří by si cestu na klasický abonentní koncert zatím nenašli. Stejně tak mě baví projekty, v nichž se orchestr potkává s jazzem, populární hudbou nebo dalšími žánry – pokud je za tím skutečná umělecká myšlenka a vysoká kvalita, ne jen snaha někoho nalákat známým jménem. Orchestr může mluvit mnoha hudebními jazyky, aniž by kvůli tomu utrpěl krizi identity.
Co byste chtěla, aby o vás místní lidé věděli, ale v žádném oficiálním profesním životopise se to nedočtou?
Že jsem mnohem větší introvert, než vypadám. (smích)
Moje profese je vlastně velmi extrovertní – stojím před desítkami lidí, komunikuji, vedu zkoušky, mluvím k publiku. A mám to ráda. Ale energii si dobíjím přesně opačně: v tichu, doma, s rodinou nebo několika nejbližšími lidmi.
A asi bych chtěla, aby věděli i to, že se navzdory své profesi neberu smrtelně vážně. Mám ráda lidi, kteří se umějí nadchnout, smát se úplným hloupostem a neztratili schopnost být trochu dětští v tom nejlepším slova smyslu.
Pocházíte z hudební rodiny, nebo jste byla první, kdo se rozhodl spojit s hudbou také svou profesní dráhu? A kdy jste si poprvé uvědomila, že hudba pro vás nebude pouze koníčkem, ale povoláním?
Pocházím z opravdu velmi hudební rodiny – vlastně z obou stran a po několik generací. V mé nejbližší rodině byli hudebníci profesí všichni, ale hudba byla přítomná i mnohem šířeji: klasická, lidová, jazzová, populární, profesionálně i jen tak pro radost. U nás doma zkrátka hudba nebyla nějaká volnočasová aktivita. Byla to přirozená součást života.
A možná právě proto si vůbec nepamatuji okamžik, kdy bych se rozhodla: „Budu hudebnice.“ Upřímně řečeno mě dlouho ani nenapadlo, že bych mohla dělat něco jiného. Hudba byla odmalička tak samozřejmým jazykem našeho domu, že přechod od „tohle je můj život“ k „tohle je moje povolání“ proběhl téměř nepozorovaně.
A vlastně ji dodnes neumím úplně rozdělit na práci a volno. Hudba mi hraje doma, v autě, při vaření, pořád si něco broukám. Je to takový permanentní soundtrack mého života.
Vzpomínáte si na okamžik, kdy jste poprvé stanula před orchestrem s taktovkou v ruce? Co se vám tehdy honilo hlavou?
Pamatuji si to velice živě. A můj první zásadní poznatek byl: Proboha, ono to zpomaluje! (smích)
Do té doby je člověk zvyklý cvičit s klavírem, metronomem nebo nahrávkou. Metronom jede sám a klavírista vám spíš uteče dopředu, než aby začal dramaticky zpomalovat. A pak se postavíte před orchestr a zjistíte, že pokud vaše gesto nemá jasný impulz a energii dopředu, ten obrovský organismus se začne úplně nekompromisně usazovat.
Pro mě to byl docela šok – a zároveň jedna z prvních skutečných dirigentských lekcí. Najednou pochopíte, že nestačí ukazovat, kde je první doba. Vaše gesto musí něco způsobit.
A právě to mě na dirigování fascinuje dodnes: nepatrná změna pohybu může změnit zvuk desítek lidí.
Jakou hudbu posloucháte ve chvíli, kdy nejste v práci? Dokážete si pustit skladbu jen pro radost, aniž byste přemýšlela nad její interpretací?
Poslouchám hudbu opravdu hodně a velmi různou. A ano, dokážu poslouchat pro radost. Možná ne úplně „bez slyšení“, protože profesionální ucho samozřejmě nevypnete, ale když je hudba dobrá a dobře interpretovaná, moje analýza většinou nevypadá jako hledání chyb. Spíš jako obdiv: Wow, tohle je nádherné. Jak to udělali?
A stejně pracuji i s partiturami. Když studuji nějaké dílo, rozhodně si od něj po práci nepotřebuji odpočinout. Přesně naopak. Potřebuji se do něj trochu zamilovat. Poslouchám ho, broukám si ho, nosím ho v hlavě, pořád se vracím k místům, která mi připadají mimořádně krásná. Potřebuji se tou hudbou nasytit, až ji mám skoro pod kůží.
Samozřejmě potom analyzuji formu, harmonii, strukturu, všechny praktické věci. Ale pro mě studium partitury nikdy není pitva. Čím víc té hudbě rozumím, tím víc důvodů k úžasu v ní nacházím.
A teprve když mám pocit, že jsem jí opravdu naplněná, dokážu ji podle mě nejlépe předat orchestru.
Vedete své děti cíleně k hudbě, nebo jim necháváte, aby si k ní našly vlastní cestu?
V domácnosti dvou hudebníků by bylo asi těžké předstírat, že je k hudbě vůbec nevedeme. Je kolem nich od narození, slyší zkoušení, nahrávky i nekonečné debaty o tom, zda má být něco o dva decibely hlasitější. Snažíme se jim ale nabízet možnosti, ne psát kariérní plán. Mohou hrát, zpívat, chodit na koncerty a ptát se, ale jejich vztah k hudbě musí být jejich vlastní. Dítě není pokračování rodičovského profesního životopisu. Jestli z toho tedy jednou bude profesionální hudba, amatérské hraní, nebo jen obrovská sbírka playlistů, je úplně na nich.
Když zrovna nedirigujete, nezpíváte ani nestudujete partitury, u čeho si nejlépe odpočinete?
Nejlépe doma s manželem a našimi kluky. Ráda vařím, pracuji na zahradě, čtu si, společně hrajeme počítačové hry. Po práci, při níž člověk koordinuje desítky lidí a současně poslouchá každý detail, je velmi příjemné dělat něco úplně obyčejného a hmatatelného. Třeba zasadit rostlinu – ta má sice také vlastní názor, ale zatím mi žádná neposlala připomínky k tempu.
Dokončete prosím větu: Budu ráda, když lidé v Mariánských Lázních začnou svůj orchestr vnímat jako…
…svůj. Ne jako úctyhodnou instituci, kolem které se chodí cestou na kolonádu, ale jako živou součást města, na niž mohou být hrdí, se kterou mohou mluvit a ke které se chtějí vracet.