Vypadá to jako nová společenská hra, do které jsme byli zapojeni všichni, aniž bychom o to stáli. Pravidla jsou jednoduchá, stačí uchopit telefon vodorovně před ústa, pustit reproduktor na plné pecky a začít do prostoru vykřikovat detaily, které by dříve zůstaly bezpečně uzamčeny v soukromí. Vítejte ve světě „bagetářů“ – lidí, pro které je diskrétnost neznámým slovem a okolní veřejný prostor pouhou kulisou pro jejich nekonečné monology.
Ilustrační foto vygenerováno AI Gemini
Scénář je pokaždé stejný. Jedete například v tichém oddělení vlaku, kde se lidé snaží číst nebo jen tak pozorovat krajinu. Idylu však náhle přetne pronikavý zvuk a následně i hlasitá odpověď. Během deseti minut se nechtěně stáváte odborníkem na cizí gynekologické nálezy, víte naprosto přesně, jakou konzistenci měla včerejší stolice malého Adámka, a v horším případě jste nuceni vyslechnout pikantní rozbor intimních chvilek z předchozího večera.
Proč to dělají? Je to snad moderní forma exhibicionismu, nebo jen absolutní ztráta vnímání hranic mezi „já“ a „my“? Telefonista s přístrojem u úst se chová, jako by byl ve vakuu. Nevidí otrávené pohledy, neslyší povzdechy. Svým hlasitým odposlechem nás násilím vtahuje do příběhů, které nechceme znát, a nutí nás sdílet emoce, o které nestojíme.
Je zajímavé sledovat, jak se technologie, která měla lidi spojovat, stává nástrojem pro drobné terorizování okolí. V některých městech už s tímto nešvarem začali bojovat zákazy. Možná je to smutné, že potřebujeme nařízení na něco tak základního, jako je slušné vychování a respekt k tichu ostatních.
Dokud se však „bagetáři“ nenaučí, že jejich telefon má i sluchátko k uchu a že svět není jejich obývák, nezbývá nám než doufat v jediné, že příští hovor, který budeme nuceni vyslechnout, bude alespoň o něco méně šokující než ten o gynekologii. Ale ruku na srdce – raději bychom slyšeli prosté a staromódní ticho.