Po vzoru historiků, kteří dělí lidské dějiny podle dominantního materiálu – doba kamenná, bronzová, železná – bychom měli oficiálně vyhlásit novou epochu: Dobu teplákovou.
Tepláky, tepláky, tepláky… Tyto nenáročné, beztvaré kalhoty povýšily z reliktu tělocvičen a nedělního domácího odpočinku na všespolečenský standard. Jejich pohodlí je nezpochybnitelné. Kdo by si nepřál pocit volnosti, který nabízí měkká bavlna?
Foto vygenerováno AI Gemini
Jenže co se stalo s onou starou dobrou etiketou, která říkala, že jistá příležitost vyžaduje jistý respekt, a to i ve volbě oblečení?
Pamatuji si, jak nás rodiče učili: když jdeme k lékaři, je to mimořádnost. Vstoupit do ordinace, na úřad nebo do divadla (dnes už bohužel i to) vyžadovalo alespoň základní snahu o společenskou úpravu. Přesně tak se projevuje úcta k instituci i k lidem, kteří v ní pracují.
Dnes se běžně setkáme s „teplákovými expedicemi“ u lékaře, v bance, nebo dokonce na výstavě či v galerii. Tepláky se staly symbolem jakési všelidské rezignace na rozdíl mezi soukromým a veřejným. Zmizela hranice, za kterou bychom měli projevit byť jen minimální úsilí.
Doba tepláková tak není jen o módě. Je to znamení, že pohodlí definitivně zvítězilo nad slušností. A to je, s dovolením, trochu smutné vítězství. Měli bychom si položit otázku: Opravdu je tak velká námaha obléct si džíny, nebo dokonce kalhoty s pukem, abychom dali světu najevo, že jsme opustili gauč s určitým záměrem a respektem? Nebo už jsme zkrátka všichni jen pohodlní dobyvatelé veřejného prostoru?