Ve dnech krátce před uvolněním karanténních pravidel jsem slyšel několikrát položenou otázku: „Před čím nás vláda tou karanténou vůbec vlastně chrání?“ Tato otázka mi přijde nesmírně důležitá. A to hned z několika důvodů.
Foto: Archiv M. V. Kouta
Jednak si nikdo z nás nepřeje být zachráněn za pomoci restriktivních opatření shůry, zvláště pak v okamžik, rozhodují-li o těch opatřeních lidé, o kterých již apriori pochybujeme, že se danými nařízeními sami řídí… (Obzvláště pokud na veřejnost přicházejí informace a fotografie z různých „rouškových“ pracovních setkání čelních politiků s obědy, zprávy o grilování selátek či návraty z dovolenek bez karantény…) Zmínění lidé u „kormidla“ tímto svým chováním vlastně sami defacto demonstrují, že cesta kolektivní zodpovědnosti může být jen krátkodobým nástrojem, neboť se opírá o represe, nedostatek informací a prvotní strach, nikoliv o skutečné hodnoty, se kterými by se lidé mohli doopravdy ztotožnit.
Druhým závažným sdělením plynoucím ze zmíněné otázky je fakt, že není možné chtít, aby se někdo choval zodpovědně, pokud nezná rizika a možné důsledky svých činů. Rizika koronaviru jsou často bagatelizována ve smyslu: „Co se mi může stát?“ Problémem takto individuálně pojatého přístupu je, že ignoruje kolektivní hrozby, které z něj přímo plynou… Koronavirus je nesmírně nebezpečný způsobem svého ohniskového vzplanutí a lavinového šíření. Je ve svých důsledcích rizikem nikoliv pro zdravé, ale především pro osoby vyššího věku s chronickým onemocněním. Ignorováním karanténních a hygienických opatření a doporučení tak nehazarduji primárně se svým zdravím, ale především se zdravím těch druhých. A zde je namístě oprávněně volat po individuální zodpovědnosti každého z nás.
Zmíněný individuální pohled je totiž ve skutečnosti jen úzkou výsečí „virtuální“ reality, kterou šíření viru ve svých důsledcích představuje. Fakt, že si můžeme venku koupit pivo a zmrzku, neznamená, že si s tím pivem a zmrzkou sedneme ke stolu s celou rodinou spolu s dalšími 15 lidmi bez roušek. Takovýmto nesolidárním a sobeckým chováním totiž vystavujeme riziku primárně osoby vyššího věku, ale zároveň i zdravotníky, pečovatele, prodavače, lékárníky, kteří ve své práci přicházejí s virem nedobrovolně každodenně do styku. Větší dávka viru přitom znamená větší riziko ohrožení všech aktérů, nehledě na věk a zdravotní stav. Kolaps zdravotního systému a dalších složek záchranného systému (a nejen jeho) je zřejmě to poslední, co by si někdo z nás přál. Pokud přicházejí zprávy, že na konkrétních místech vypomáhá armáda, znamená to, že standardní personální kapacity daného místa jsou vyčerpány ve svých zdrojích. A my všichni tušíme, co to znamená, když zdroje dojdou…
Stávající krize nás toho hodně učí… Předně na nás ale klade nárok přijetí individuální zodpovědnosti se společenskými důsledky… Zajímejme se proto aktivně sami, jakým způsobem se lokálně vyvíjí šíření nákazy, a podle toho se i adekvátně chovejme… Opravdu je nutné, abychom chodili nakupovat každý den? Je nutné, aby do obchodu chodil současně větší počet rodinných příslušníků? Je zodpovědné vodit své děti na veřejná hřiště, scházet se se svými přáteli u piva? Svým chováním totiž ve svých důsledcích nerozhodujeme jen o sobě, ale zároveň i o těch druhých. Tím největším rizikem tak není samotný virus, ale náš osobní postoj, který k němu každý z nás zaujme.
otec Metoděj Vít Kout
(Otec Metoděj je duchovním správcem pravoslavného chrámu sv. Olgy ve Františkových Lázních. Působí jako nemocniční kaplan Nemocnice Cheb a jako duchovní Hospice Sv. Jiří)