Oblíbená herečka Daniela Kolářová zavítala do Chebu. Je mediální tváří Hospice sv. Jiří v Chebu, a tak se zúčastnila koncertu v chebském chrámu sv. Mikuláše. Jak vidí hospicovou péči v České republice? Jak prožívá vánoční čas? I na to jsme se jí zeptali.
Proč jste se stala tváří chebského Hospice sv. Jiří? Souvisí to s tím, že jste se ve městě narodila?
Když hospic vznikal, oslovila mne paní Votavová s návrhem, jestli bych se stala mediální tváří. Byla jsem z toho trošku zaskočená. Nakonec jsem souhlasila, ale hned jsem podotýkala, že nebudu moct být častým hostem hospicových akcí v Chebu. Přeci jen je mezi námi určitá vzdálenost a mám také pracovní povinnosti. Cheb byl jeden z důvodů, proč jsem souhlasila. Narodila jsem se v chebské porodnici, moji rodiče totiž pracovali ve Františkových Lázních. Nikdy jsem ale v Chebu nežila, svoje rodné město tak prakticky neznám. I proto mě napadlo, že budu mít třeba příležitost se sem podívat. Byla jsem tady naposledy ještě za totality, kdy byl Cheb – jako všechna ostatní města – ve zdevastovaném stavu. Když jsem ale dnes s ředitelkou hospice Chebem procházela, byla jsem velmi příjemně překvapená. Například u náměstí je vidět, jak prokouklo, je krásné a originální. Má zvláštní atmosféru, nezaměnitelnou s jinými městy.
Myslíte, že máme dostatek hospicových zařízení?
Podle mého názoru je jich v současnosti velmi málo. Založit hospic je velmi odvážný projekt, který není legislativně pokrytý a ani finančně zajištěný pojišťovnami. Je opravdu zvláštní, že ani 26 let po revoluci nenašla tak významná činnost, která funguje skoro na dobrovolnické bázi, podporu v parlamentu. Navíc je to vlastně poslední služba bližnímu, a to ve velmi citlivé fázi života, kdy nemocný ví, že odejde. I proto mi přijde nesmírně důležité, aby se řady organizací a pracovníků v nich měly šanci rozšiřovat, a hlavně aby našly podporu v legislativě. Na koncert jsem přijela ráda také právě proto, abych mohla pracovníkům Hospice sv. Jiří poděkovat za jejich záslužnou práci.
Chebský hospic ale není jediná charitativní organizace, do které jste zapojená…
Na začátku devadesátých let jsem se stala předsedkyní Nadace Duha. Ta vznikla z občanského sdružení rodičů, kteří měli mentálně postižené děti a chtěli utvořit společnost s chráněnými dílnami a možností asistovaného bydlení. Umožnit tak dospívajícím a dospělým lidem s mentálním postižením žít mimo ústavy. Potom, kdy se v legislativním rámci organizace rozpojila, vnikla společnost Duha a Nadace. Já působím v Nadaci, která spravuje finance na pokrytí fungování Duhy.
Blíží se Vánoce, jak tento čas prožíváte?
Když je po Vánocích, oddychnu si, že je to za námi. Je to dvojznačné. Na jednu stranu víte, co všechno vás čeká – jak budete zapřažená, protože nás to tak naučily naše maminky. Ale lhala bych, kdybych řekla, že se na ně netěším. Navíc jsou jen jednou za rok a pak zase bude klid.
Jednou jsme prožili vánoce mimo republiku, byli jsme ve Španělsku, v Katalánii, a přistihla jsem se, že se mi stýská. Původně jsem si myslela, že se mi uleví od shonu, ale hrozně se mi stýskalo po naší vánoční atmosféře. Ale dokud byli synové malí, dopřávali jsme jim ty naše české Vánoce. S dětmi jsou Vánoce takové milejší. Mám dvě malá vnoučátka a je hezké pozorovat ta očekávající a rozzářená očíčka.
Pečete vánoční cukroví?
Ano, peču. Ustálila jsem to na čtyřech pěti osvědčených druzích, které blízkým chutnají.
Když se řekne Vánoce, co se vám vybaví?
Mám ráda svíčky a zelené jehličí. Jeho vůni mám s Vánocemi spojenou. Snažím se navodit si tu atmosféru už během adventu, takže poctivě zapaluji svíčky na adventním věnci.
Co byste popřála nejen našim čtenářům do nového roku?
Zdraví. Protože to je ta nejzásadnější hodnota, jaká existuje. Pokud je zdraví, pak jde všechno.