Chebský lékař Jan Kropáček oslavil 50 let chirurgické praxe

V Chebu a okolí je jen málokdo, kdo by neznal chirurgickou ordinaci doktora Jana Kropáčka. Léčí už třetí generaci pacientů. Napřed v nemocnici, poté ve své odborné ordinaci. Aktivně se staral také jako sportovní lékař o zdraví sportovců a dlouhá léta učil na zdravotní škole.  Přesně 1. srpna oslavil 50 let praxe v Chebu. O tom, že je mezi pacienty velmi oblíbený, svědčí i fakt, že se několikrát umístil na nejvyšší příčce v anketě Nejlepší odborná ordinace roku. Jak sám spočítal, ošetřených pacientů má na svém „kontě“ přibližně milion. Jen počet vyšetření břicha, která provedl, se blíží 100 tisícům a v chebské nemocnici prožil na službách neuvěřitelných 12 let čistého času.

Živé Chebsko si s oblíbeným lékařem povídalo například o tom, jaké měl začátky, proč si vybral zrovna chirurgii, ale také třeba o tom, jak se mění pacienti, a kdyby mohl, jestli by se znovu rozhodl pro chirurgii.

Jak vzpomínáte na svoje začátky?

Do Chebu jsem nastoupil po promoci 1. srpna 1969. Jsem patriot a tak jsem si nedovedl představit, že bych léčil někde jinde. Navštívil jsem Okresní ústav národního  zdraví, kde mne přijal pan řiditel a nastoupil jsem. Tehdy probíhala první velká rekonstrukce nemocnice v Chebu a tak jsem začal v ašské nemocnici na chirurgickém oddělení. Rád na ty časy vzpomínám, byl tam skvělý kolektiv a pan primář Novotný. Moc se mi tam líbilo. Byl jsem mladý, vyjukaný a moc jsem toho neuměl, ale učil jsem se. Tehdy jsem přičichl k té opravdové medicíně. Jako začátečník jsem musel absolvovat takzvané kolečko. To znamenalo praxi na několika odděleních. Byla to chirurgie, dětské, interna i gynekologie.

O rok později jsem nastoupil jako doktor na vojnu. Bylo to na rok a sloužil jsem u pohraniční stráže na vedení brigády, které sídlilo v dnes už zbouraném klášteře Milosrdných sester.

A 1. listopadu 1971 se po rekonstrukci otevřela chebská nemocnice, takže jsem nastoupil na chirurgické oddělení k legendárnímu primáři Petákovi. Tam jsem začal jako sekundární – kmenový lékař. V místě jsem vydržel až do roku 1981. Moje další působiště bylo na chirurgické ambulanci v Mánesově ulici, kde jsem léčil až do roku 1996, ale od 1993 už jako soukromý lékař.

Pak jsme se přesunuli do polikliniky Galenie. Bylo nás tehdy šest lékařů a odvážně jsme šli do nejistoty s obrovským dluhem, ale s tím, že například prostory budou podle našich představ. Vše se podařilo a pracujeme stále zde.

Proč jste si vlastně vybral ze všech oborů medicíny zrovna chirurgii?

Na to je těžká odpověď. U mne neplatilo: „už v mládí pitval žáby“.  Ale pravda je, že už od nástupu na medicínu jsem chtěl dělat něco z chirurgických oborů, protože mi připadalo, že výsledky jsou vidět hned. Je to obor mnohdy dramatický. A to všechno dohromady mě lákalo. Jsem vděčný, že mi to vyšlo, protože když jsem nastupoval, tak mnozí mladí lékaři chtěli na chirurgii. Dneska je to naopak. Je to obor, kde je moc práce, moc zodpovědnosti, často dramatický život a všelijaké problémy z toho vyvstávající.

Léta jste se věnoval také sportovcům…

Do chebské nemocnice jsem nastoupil v období normalizace, kdy se dostali k veslu lidi, kterých jsem si nepříliš vážil, a kteří o člověku rozhodovali. V nemocnici tehdy byla celkem napjatá a dusná atmosféra. Podvědomě jsem věděl, že to tam dlouho nevydržím, že tudy cesta nevede. Nechtěl jsem jinam z Chebu a tak jsem přijal práci na ambulanci. Neprotestoval jsem, protože mne tahle práce bavila. V roce 1981 jsem dostal nabídku převzít po doktoru Habartovi, který utekl za hranice, práci sportovního lékaře. Jelikož jsem ke sportu měl velmi pozitivní vztah, tak jsem se nabídce nebránil.  Větší část úvazku jsem měl v ambulanci a z části jsem se věnoval sportovcům. 

Začal jsem dělat okresního tělovýchovného lékaře, jak se tomu tehdy říkalo. A to v celém rozsahu sportů, nejen míčové hry, ale k těm jsem měl nejblíže. Jednak se mi to líbilo, ale také jsem je hrál, byla to prostě moje „parketa“. Shodou okolností se tehdy fotbalový klub Rudá hvězda dostal do první ligy a tak jsem i jim dělal sportovního doktora. Mělo to smysl a naplnění. Když házená postoupila do extra ligy, tak jsem byl oddílový lékař. Zároveň jsem pracoval na ambulanci a chodil jsem také sloužit do nemocnice na chirurgické oddělení, takže jsem byl i té opravdové medicíně stále blízko. Také jsem učil léta na zdravotní škole.

Dá se srovnávat, jací byli pacienti v době, kdy jste začínal, a dnes?

Nastupovali jsme v době, kdy si ještě lidé doktorů více vážili. A to i my, „začátečníci“. Viděli jsme v primářích osobnosti a autority. Bylo to pro dobro věci, učili jsme se od nich. Každý by měl mít svůj vzor. V tomhle ohledu byla ta situace jiná. Myslím si, že lékaři měli větší autoritu a nebyl internet. Občas se stává, že přijde do ordinace pacient a začne nás poučovat, že vyčetl to a to, a že se na internetu dozvěděl, že to děláme špatně. Navíc je v současnosti ve společnosti tendence začít si stěžovat, stalo se to fenoménem dnešní doby. Nemluvím teď za nás, ale vím, že v nemocnicích se to stává. 

Jak je to dnes úrazy, když je srovnáte s dobou, kdy jste začínal?

Souvisí to s tím, že bohatne společnost. Většina lidí má kolo, cyklistika je na vzestupu, tehdy nebylo tolik úrazů, které se přihodí na kolech. Ale také, jak přibývají automobily, přibývá rapidně i souvisejících nehod a s tím i úrazů. Také nehod na snowboardech a lyžích je poměrně více. Navíc sledujeme, že se dříve nechodilo k doktoru s každou maličkostí jako dnes.

Vaše ordinace je zvláštní také tím, že se svojí ženou tvoříte sehraný tým a ani se u vás nestřídají sestřičky. To asi znamená, že je jim tady dobře.

Nestřídají, ale z počátku se to muselo stabilizovat. Někdo se na tuhle práci prostě nehodil a tak odešel. S manželkou jsme tak trochu raritou, pracujeme spolu od začátku – od roku 1992. Zasloužila by si za to medaili. (smích) Navíc jsme měli na sestřičky prostě štěstí. 

Vzpomenete na nějaký nevšední úraz ze své praxe?

Za ta léta se přihodilo všelicos. Namátkou si vzpomínám, kdy k nám do Chebu za totality přijela delegace z jedné země z tehdejších sovětských republik. Ošetřoval jsem hýždě jedné z jejích členek. Slečna si přivodila rozsáhlé tržné rány na hýždích tím, že neznala naše toalety. Myslela si, že je to ten jejich našlapovací, takže přistála mezi střepy po tom, co se pod její váhou toaleta rozlomila. Nebo si vzpomínám třeba na pána, který nastražil nůž na sedačku auta jako opatření proti zlodějům. Zapomněl na to, skočil do auta a vrazil si nůž do stehna a udělal si tím velkou ránu.

Když se ohlédnete za svojí mnohaletou praxí?

Prožil jsem krásná léta v milovaném zaměstnání. Prožil jsem mnohdy také chvíle dramatické, pochmurné i nervydrásající, ale většinou hezké. Jako žádný strom neroste do nebe, tak se pomalu blíží konec mojí kariéry, kterou bych přesto, byla–li by možnost, absolvoval znovu.