Bořil předsudky mezi Čechy a sudetskými Němci. Dnes hodnotí čtvrtstoletí práce v Praze

V roce 1983 odešel z Československa do německého exilu, o necelých dvacet let později se do Prahy vrátil s nelehkým úkolem, vést kancelář sudetských Němců. Po čtyřiadvaceti letech svou pražskou misi Peter Barton uzavírá a vzpomíná na nejtěžší chvíle, nečekané spojence i momenty, kdy mu dojetím tekly slzy.

Peter Barton – Brückenbauer (stavitel mostů) od bavorské SPD, vyznamenání Paneuropa-Union a Záslužný kříž od maďarského prezidenta Jánose Ádera

Odešel jste z Československa v době, kdy vás sledovala Státní bezpečnost, a v Německu jste musel začínat od nuly. Když se ohlédnete za touto životní etapou, jak vás tato zkušenost utvářela a promítla se později do vaší práce v čele pražské kanceláře?

Do hledáčku tajné bezpečnosti jsem se dostal díky angažovanosti ve skupině mladých lidí v církvi a dostal jsem od StB také krycí jméno Věřící, což mě vlastně může ctít, ale můj osobní život to velmi citelně zasáhlo. Jak to s tím sledováním vlastně bylo, jsem zjistil až před několika lety poté, co mě kvůli jedné dokumentaci kontaktoval Ústav pro studium totalitních režimů.

Když jsem v květnu 1983 opustil Československo, tak mě již StB pravděpodobně sledovat přestala, jinak bych neobdržel takzvanou výjezdní cestovní doložku, bez níž nebylo možné vycestovat do Jugoslávie, i když ji bylo jednodušší získat tam než třeba při žádosti o výjezd do takzvané kapitalistické ciziny, jak se tehdy říkalo. Důvodem tohoto malého uvolnění pro mě bylo asi to, že jsem již druhým rokem pracoval jako pomocná síla v kuchyni jedné pražské restaurace v Mikulandské ulici. Byla to opravdu tvrdá zkušenost, ale jako mnohé v životě se vyplatila. Také tím, že jsem se tam naučil vařit, kdepak bych se jako chudý azylant v Německu mohl stravovat v jídelnách. Vše zlé je k něčemu dobré, jak se říká, ale samozřejmě toho zlého nesmí být až tak moc.

Peter Barton s velvyslancem SRN Peterem Reussem

Když jste v roce 2002 v Praze začínal, čelil jste ostrým výhradám veřejnosti, nedůvěře, a dokonce i demonstracím před budovou. Vybavíte si moment, kdy to pro vás bylo nejtěžší, a co vám tehdy dávalo sílu v této misi pokračovat?

Nejstrašnější nebylo to, že někdo posílal do naší kanceláře v Tomášské ulici poštou výhružné dopisy i urážky ve formě pohlednice, aby si to mohl cestou každý přečíst. Ani to, že moje starší sekretářka byla ve dveřích poplivaná, nebo to, že přijdete na česko-německou konferenci a musíte si stranou vyslechnout, že jsem prý dostal v Mnichově za úkol ničit česko-německé vztahy. Nejhorší bylo zjištění, že ti, kteří z těchto vztahů často těžili, a to i materiálně, mě izolují, a nejenže mě pomlouvají, ale dokonce se mě pokoušejí vydírat, i když směšným způsobem. A také to, že jen málokdo byl ochoten se mě zastat.

Našli se ale i tací, a byli to právě lidé, kteří by prý neměli mít moc důvodů se pro mou práci nějak angažovat. Byli to hlavně dnes již zesnulí bývalí vězni z Terezína a Osvětimi Oldřich Stránský a Toman Brod, dále lidé z Kulturního sdružení Němců, o kterém se tehdy tradovalo, že to jsou němečtí komunisté, a také doktor Rudolf Kučera z české Panevropy. Za to jsem jim všem zavázán.

Současně jsem nacházel oporu v duchovním odkazu jezuitského řádu. Jejich představitel svatý Petr Canisius přivedl do Prahy první jezuity a ti tam tehdy nacházeli stejný odpor a projevy nepřátelství – nejen v řadách jinověrců, ale i mezi ostatními duchovními řády, jež se domnívaly, že jim jezuité vezmou něco z jejich zásluh. Ale právě zakladatel řádu jezuitů svatý Ignác z Loyoly neustále připomínal svým misionářům, že pokud budou v zemi, kde působí, příliš chváleni, pak si mohou být jisti, že dělají něco špatně. To vše jsem si připomínal velmi často.

Peter Barton s bývalou veřejnou ochránkyní práv Annou Šabatovou

Během let se vám s týmem dařilo bořit bariéry a propojovat lidi, od zprostředkování setkání rozdělených rodin až po vzájemné dialogy. Který konkrétní lidský příběh nebo moment vás osobně nejvíce zasáhl a ukázal vám, že tato práce má hluboký smysl?

Aniž bych se chtěl stavět do role, jež mi nepřísluší, moc velký tým jsme v Praze nebyli, většinou jsem byl v kanceláři s velmi spolehlivou sekretářkou Janou Hein.

Největší radost mi způsobovaly události jako nalezení ztracených věcí sudetoněmeckých vyhnanců. Když se například pod střechou domu našly staré fotografie lidí, kteří museli do transportu ze Sudet do Německa a nemohli si vzít svou historii s sebou. A někdy to byly i cennosti, jako třeba stříbrné příbory „po Němcích“, jak se říkalo, když děti českých majitelů bytu v Karlových Varech měly pocit, že tyto věci by se měly vrátit těm, komu patřily. Anebo skutečnost, že jsem po projevu tehdejší české ministryně práce a sociálních věcí a mé kamarádky Michaely Marksové směl vystoupit s pozdravem jménem sudetských Němců při oslavě obnovy krnovské synagogy. To jsou události, kdy je vám opravdu do pláče.

Peter Barton v pražské kanceláři

Před vámi stála obrovská výzva vybudovat něco zcela nového na spálené zemi a v napjaté atmosféře. Dnes je situace úplně jiná a každý, kdo přijde po vás, bude mít cestu nesrovnatelně snazší. Jak se s tímto vědomím díváte na to, co po sobě v Praze zanecháváte?

Jistěže je dnes situace jiná než během těch čtyřiadvaceti let, kdy jsem působil v Praze. V česko-sudetoněmeckých vztazích bylo mnohého dosaženo a dost možná jsem k tomu směl také malinko přispět. Největším úkolem ale nyní bude přesvědčit i ty, kteří se o takzvanou politiku nezajímají a znají o Němcích jen to, co slyšeli ve škole, což nemuselo být nic dobrého. Anebo ty, kteří neustále opakují fráze o tom, „kdo vlastně začal válku“ a podobně. A takových je stále mnoho.

Mladší česká generace nemá takové předsudky, nebo ji ty věci nezajímají. Ale ten zájem přichází často s věkem, kdy člověk začne přemýšlet nejen o tom, kam odejde, ale i odkud přišel on sám a jeho rodina. Tak je to i u našich sudetoněmeckých krajanů nové generace, kteří přicházejí do našeho spolku v Německu až nyní. Předtím se snažili vybudovat si kariéru a věděli, že i někteří Němci mají předsudky vůči spoluobčanům s východoevropskými kořeny, že to jsou ti „Ewiggestrigen“ (věční včerejší, pozn. red.), co se nejraději jen patlají v minulosti a v otázkách viny a neviny. I oni se museli prokázat jako dobří občané a být pilnější než ostatní. I jim náleží úcta a je dobře, že přicházejí dnes.

Když dnes srovnáte své tehdejší obavy a dnešní stav, kdy se z nepřátelství podařilo vybudovat partnerství a mosty, jak celou tuto svou bezmála čtvrtstoletou kapitolu hodnotíte? Co považujete za svůj největší životní a profesní úspěch?

Na tuto otázku jsem částečně odpověděl již předtím, ale řeknu to asi takto: Nedejme se zmást chválou od těch, kteří se vlastně smířili už dávno a teď to jen opakují. Je dobře, že to dělají, neboť si potom ostatní, kteří tak daleko ještě nejsou, musí položit otázku, jak oni sami vidí svůj postoj. Stále je nutné se snažit o to, aby ubývalo těch, kteří si myslí, že odjakživa bylo jasné, kdo je vinen a kdo ne, a že to musí tak platit navždy.

Účastníci smířlivých akcí jsou většinou již dávno smíření, ale to, co si o bývalých spoluobčanech německé národnosti v českých zemích myslí náhodní lidé ve frontě u pokladny v pražské samoobsluze, to je také důležité. A pokud se mi nebo nám v posledním čtvrtstoletí podařilo dosáhnout toho, že z deseti lidí v té frontě už alespoň část ví, že to nebyli nějací náckové, ale lidé s dobrými i nedobrými vlastnostmi jako oni sami, tak je to úspěch.

Práce pro porozumění, a snad trochu i smíření s historií, vinou i sami se sebou, není ještě zdaleka dokončena. Jsem také rád, že sice ne ve švýcarském Fribourgu (německy Freiburgu) jako Petr Canisius, ale v Mnichově mohu nadále přispět v činnosti naší centrály svou další prací, i když ta má jiný charakter než ta v Praze. A jinak ať je tak, jak má být, s alespoň trochou důvěry v budoucnost.