Česko zvýší kvóty pro Filipínce: Ekonom Lukáš Kovanda varuje před pastí levné práce a izolací

Záměr na navýšení ročních kvót pro pracovníky z Filipín ze současných 10 300 na 12 000 od ledna příštího roku podle hlavního ekonoma Lukáše Kovandy českému trhu práce pomůže, skrývá však i rizika. Reaguje tak na přetrvávající nedostatek pracovních sil v některých odvětvích. Zaměstnavatelům to usnadní obsazování volných pozic, zvyšování výrobních kapacit a přijímání zakázek, které by jinak museli odmítat. Jak ale Lukáš Kovanda upozorňuje, z celostátního makroekonomického hlediska samotné navýšení o 1700 míst zásadní změnu nepřinese.

Ilustrační foto Pixabay

Pokud by všech 1 700 dodatečných pracovníků skutečně nastoupilo a každý vytvářel roční hrubou přidanou hodnotu například 1,2 milionu korun, představovalo by to přibližně dvě miliardy korun dodatečného ročního HDP. Skutečný přínos ovšem závisí na tom, zda jde opravdu o nově vytvořenou produkci, nebo pouze o nahrazení jiných zaměstnanců. Zvýšení celkového HDP navíc automaticky neznamená zvýšení životní úrovně obyvatel.

Zásadní je rovněž dopad na mzdy a produktivitu. Dostupnější zahraniční pracovní síla může v některých profesích tlumit tlak na růst výdělků. Firmy pak nemusejí tolik soutěžit o domácí zaměstnance prostřednictvím vyšších mezd. Současně však zahraniční pracovníci mohou doplňovat chybějící kvalifikace, zvyšovat výrobu a vytvářet další pracovní příležitosti pro Čechy. Rizikem zůstává, že relativně snadný nábor pracovníků ze zahraničí oslabí motivaci části podniků investovat do automatizace a modernizace výroby.

Specifickou otázkou je kulturní a společenská integrace Filipínců. Filipíny mají některé předpoklady, které mohou začlenění do českého prostředí usnadňovat. Převážně katolická země sdílí část evropského křesťanského kulturního dědictví, byť česká společnost je dnes výrazně sekularizovaná. Filipíny mají také dlouhou zkušenost s pracovní migrací do zahraničí a řada jejich obyvatel ovládá angličtinu. Tyto charakteristiky ovšem samy o sobě nezaručují úspěšnou integraci jednotlivců a neopravňují k závěrům, že se určitá národnost integruje lépe než jiné.

Největší praktickou překážkou začlenění bude zřejmě čeština. Znalost angličtiny může usnadnit komunikaci v zaměstnání, nikoliv však plnohodnotně nahradit schopnost domluvit se na úřadech, se sousedy či ve zdravotnických zařízeních. Významné jsou také odlišnosti v pracovních komunikačních zvyklostech. Někteří filipínští zaměstnanci mohou být zvyklí na nepřímější vyjadřování nesouhlasu a větší odstup od nadřízených. Zaměstnavatelé proto musejí věnovat pozornost srozumitelnosti pokynů, zejména při činnostech náročných na bezpečnost.

Podstatným společenským rizikem není ani tak kulturní odlišnost sama, nýbrž vznik izolovaných pracovních komunit. Pokud zahraniční zaměstnanci tráví většinu času na ubytovnách nebo ve sdílených bytech mezi krajany a mimo pracoviště přicházejí s českou společností jen minimálně do kontaktu, jejich integrace se zpomaluje. V menších průmyslových městech může koncentrovaný příchod pracovníků zároveň zvyšovat tlak na dostupnost bydlení a místní veřejné služby.

Pozornost si zaslouží také ochrana pracovníků před nepřiměřenými náborovými poplatky, závislostí na zprostředkovatelích či nedůstojnými ubytovacími podmínkami. Pracovní migrace nemá vytvářet paralelní segment trhu práce s horším zacházením a slabší vyjednávací pozicí zaměstnanců.

Rozhodující bude rovněž to, zda Filipínci do Česka přijíždějí pouze dočasně vydělávat, nebo zde postupně zakládají rodiny a trvale se usazují. Ve druhém případě mohou přispívat ke zmírnění dopadů demografického stárnutí, současně však porostou nároky na jazykové vzdělávání a integraci jejich dětí.

Česko proto musí vedle okamžitého ekonomického přínosu migrace sledovat také její dlouhodobé společenské náklady a důsledky. Úspěch nelze měřit pouze počtem vydaných pracovních povolení, ale především tím, zda příchozí pracovníci zvyšují produktivitu ekonomiky, dodržují se jejich pracovní práva a dokážou se postupně začleňovat do české společnosti.