Mléko za 5,90 koruny za litr vypadá na první pohled jako sen každého zákazníka. Je levnější než řada balených vod a při dnešních cenách potravin člověk pochopitelně sáhne po nejlevnější krabici. Jak ale ve své analýze upozorňuje hlavní ekonom Trinity Bank Lukáš Kovanda, má to zásadní háček. Takto levné mléko totiž nevyrábíme my a prakticky ani zbytek Evropy. Podle Kovandy je proto namístě se ptát, kdo tuto extrémně nízkou cenu ve skutečnosti zaplatí ze svého.
Ilustrační foto Pixabay
Ekonom připomíná, že evropský trh je aktuálně mlékem přesycený. Produkce rostla nejen v Evropské unii, ale i v dalších významných producentských zemích, což srazilo výkupní ceny dolů. Průměrná cena syrového mléka v EU byla v červnu zhruba o pětinu nižší než před rokem. Nízké výkupní ceny tak vedle Česka řeší i v Německu, Irsku, Británii, Nizozemsku nebo Polsku.
Jak dále Kovanda dokládá na číselných údajích tuzemského ministerstva zemědělství, český zemědělec dostával v květnu za litr syrového mléka v průměru 9,80 koruny. Mlékárny prodávaly litr polotučného trvanlivého mléka v průměru za 10,37 koruny a průměrná spotřebitelská cena činila 12,85 koruny. O rok dříve přitom zemědělec dostával 13,27 koruny – cena prvovýrobce tedy během jediného roku spadla o více než čtvrtinu.
Tento pokles má podle ekonomické logiky reálný základ, protože nabídka roste rychleji než poptávka. Cena 5,90 koruny už je ale podle Kovandy zcela jiný případ. Pokud zákazník zaplatí 5,90 koruny včetně DPH, obchodníkovi po odečtení daně zbývá přibližně 5,27 koruny. Výrobní cena je tak přibližně dvojnásobná oproti čistému výnosu z takového prodeje.
I když velké řetězce mohou nakupovat výhodněji, než je statistický průměr, podle Lukáše Kovandy jde v tomto případě o klasický fenomén tzv. „loss leadera“. Řetězec na mléce vědomě prodělá, aby přilákal zákazníka do prodejny, kde ztrátu z mléka vykompenzuje marží na ostatním zboží.
Pokud supermarket tuto ztrátu hradí ze svého marketingového rozpočtu, je to podle ekonoma jeho věc. Problém nastává ve chvíli, kdy se náklady akce přenesou na dodavatele nebo když extrémně levné mléko vytvoří pokřivenou cenovou představu u spotřebitelů. Dlouhodobě nízká „cenová kotva“ totiž způsobuje, že běžné mléko přiměřené ceny začne zákazníkům připadat předražené.
Kovanda zdůrazňuje, že mlékárny na rozdíl od supermarketů nemohou ztrátu z mléka dohonit prodejem jiného sortimentu. Tlak se tak postupně přelévá až k samotným zemědělcům, kteří jsou nuceni omezovat investice či stavy skotu. Analýza poukazuje i na zahraniční zkušenosti z Británie či Irska, kde cenové války vedly k protestům farmářů i propadu výkupních cen pod výrobní náklady.
V závěru své analýzy Lukáš Kovanda varuje před krátkozrakostí. Pokud Česko ztratí vlastní zemědělství a zpracování, stane se v krizových situacích závislejším a zranitelnějším. Úřad pro ochranu hospodářské soutěže by proto měl podle ekonoma prověřit, kdo akční ceny v praxi skutečně financuje – zda obchod z vlastních marží, nebo zda na ně doplácí český zemědělec a mlékárny.