Marie Oslovičová je aktuálně, přesně od začátku tohoto školního roku, nejmladší učitelkou na ZUŠ Járy Cimrmana ve Františkových Lázních. Zdejší ZUŠ začala navštěvovat ještě jako předškolní dítě. S ohledem na svůj tehdejší věk se nejprve učila hře na flétnu. Poté, ve třetí třídě, přešla na klarinet, kterému se jako svému hlavnímu nástroji věnuje stále. V průběhu svých školních let získala mnoho ocenění v krajských, celostátních, ba i mezinárodních soutěžích (například v Mezinárodní soutěži Litvínovské dřevohraní). V září, už jako studentka posledního pátého ročníku pražské Konzervatoře, nastoupila v rámci praxe na zdejší školu jako učitelka. Učí kromě hry na klarinet také na zobcovou flétnu a saxofon.
Dnes už skoro dvacetiletá slečna Marie přijala naše pozvání ke krátkému rozhovoru.
Proč jste si vybrala právě klarinet?
Já si ho sama nevybrala. Chtěla jsem hrát na saxofon, ten se mi tehdy líbil víc. Protože jsem ale byla dost malá a saxofon je těžký, doporučili mi učitelé i rodina, abych zkusila klarinet. Neprotestovala jsem a klarinet si opravdu zamilovala. Také proto, že mým skvělým super učitelem je současně můj neméně skvělý tatínek Lukáš Böhm.
Můžete popsat, jaké to je vrátit se jako učitelka na školu, kde jste začínala jako malá holčička? A proč jste si vybrala právě Františkovy Lázně? Proč ne třeba Prahu?
Pocit je to rozhodně takový zvláštní, ale docela příjemný. Už proto, že tu znám doslova každý kout, že mě sem poutá spousta hezkých vzpomínek a zážitků. A protože studenti v pátém ročníku si musí zvolit v rámci praxe nějakou školu, tak moje rozhodnutí jít právě sem bylo tak nějak dané.
Jaké máte dosavadní odborné vzdělání?
Navštěvovala jsem Svobodnou chebskou školu, než jsem udělala zkoušky a byla přijata na Hudební gymnázium v Praze. A odtud vedla cesta na Konzervatoř. Zatímco mi dal na gymnáziu „zabrat“ klavír, ze kterého jsem dělala zkoušky, tak přechod na Konzervatoř byl naopak mnohem snazší, už i proto, že můj učitel na klarinet prof. Milan Polák učil kdysi i mého tatínka. A zároveň můj tatínek byl a je po celou dobu mou oporou, dál mi radí a pomáhá.
Můžete prozradit, jaký máte svůj životní sen?
Sama jsem zvědavá, jak se můj život bude vyvíjet dál. Zatím mým velkým snem je pokračovat po absolutoriu na Konzervatoři ve studiu na AMU, a pak v budoucnu účinkovat v nějakém hudebním tělese, nebo třeba možná i jako sólistka. Ale jak se říká, je to zatím ve hvězdách. Pokud by tohle nevyšlo, pak budu stejně ráda působit i jako učitelka. Je to moc krásné a potřebné povolání. V každém případě ale mou hlavní životní náplní zůstane hudba.
Máte kromě hudby ještě jiné koníčky, zájmy? Nebo už na ně nezbývá čas?
Od malička mě bavily také jazyky a myslím, že mi docela jdou. Mám certifikát z angličtiny, vcelku ovládám němčinu, začala jsem se učit švédsky, protože jsem propadla kouzlu severu. Na zdokonalování však už opravdu nezbývalo dost času. Ale když už jsem se zmínila o těch životních snech, pak dalším je cestování. Ráda bych jednou poznávala svět.
Jak jste se zapracovala do role učitelky? Jaké to je přejít naráz z role toho, kdo je vyučován, do role toho, kdo učí? Zkrátka ocitnout se, jak se říká, na druhé straně barikády?
Já mám v tomto směru dvě velké výhody. Jednak můj tatínek je učitel a jeho rady mě v tomto směru hodně inspirují a pomáhají mi. Za druhé, protože ještě nejsem tak vzdálená školnímu věku, tak si moc dobře pamatuji, co mě bavilo, co na mě fungovalo a co ne. A tím se také řídím. Snažím se svým žákům hudbu co nejvíc přiblížit způsobem, který je chytne a který je bude bavit a motivovat, aby se sami chtěli rozvíjet a jít dál.
Takže nezbývá, než vám popřát hodně úspěchů a splnění všech přání.
(rym)