Nový rok je pokaždé spojován s bilancí. – S pokusem o upřímnou reflexi našeho dosavadního života vycházející z pohledu do minulosti. Za velmi pokornou a pravdivou reflexi osobně považuji parafrázi středověkého citátu Bernarda z Chartres z 12. století: „Stojíme na ramenou obrů…“ Té větě můžeme rozumět tak, že každou epochu utváří a formují především plody a velké činy předchozích generací, díky kterým je život té další generace zase o notný kus dále.
Kdykoliv se procházím naším krásným lázeňským městem (Františkovými Lázněmi), poznávám, jak cennou devízou je přitom ono magické „TO“. – To krásné, to ušlechtilé, to inspirativní, to cenné. Poselství, které tu po těch předchozích generacích po staletích zůstává jako nesmazatelný otisk a stopa, která tehdy život v našem městě rozvinula, dala mu smysl, ospravedlnila ho, učinila ho krásným a zodpovědným. Připomeňme, že i význam slova „člověk“ koneckonců označuje jedince, který pracuje ve prospěch nějakého společenství. To bychom si měli uvědomovat obzvláště dnes, kdy ze všech stran slyšíme, že je společnost rozdělená a rozdělovaná. – Není to náhodou důsledek toho, že se namísto něčeho krásného a inspirativního, které bychom budovali spolu, tolik soustředíme na to, co prospívá jedině nám samotným? Dá se ve světě mnoha jednotlivců, kteří spolu nesdílejí společné cíle, ještě hovořit o společné (de facto vůbec nějaké) budoucnosti? – Varováním a paralelou nám mohou být biblické příběhy Božího soudu. Příběhy, ve kterých se rozhoduje o tom, zda bude nějaké společenství nebo národ zachráněn, či rozptýlen. Tím rozhodujícím kritériem je přitom často počet. A to sice počet spravedlivých. Spravedlivých, díky kterým zůstává dané společenství stále schopné života – stále „lidským“ společenstvím, které je schopno mít na zřeteli společné dobro dalších generací. Tím se dostáváme i k té naší budoucnosti. Naše budoucnost bude přesně taková, jakou ji v tom příštím roce uděláme… Jakou ji uděláme pro naše děti a přátele a potažmo i pro každého budoucího člověka. Každý z nás rozhoduje o tom, zda budou naše děti jednoho dne stát na ramenech tichých obrů, či egoistických a sobeckých trpaslíků… Pesimista zkonstatuje, že nemáme dost sil na to, abychom vymýtili zlo. Optimista řekne, že máme i přesto mnoho možností, jak pomoci na tomto světě dobru. Dobru, které se jednoho dne stane smysluplnou a inspirativní skutečností těch, kteří přijdou po nás… Ať jsou tedy i ty naše kroky především cestou vpřed, zodpovědným a optimistickým pohledem do dáli, začátkem společné budoucnosti nás všech!
M. V. Kout, duchovní správce chrámu sv. Olgy