Vzhledem ke stávající koronavirové pandemii je řada rodin konfrontována se ztrátou blízké osoby či příbuzného. Některé rodiny pohřební rozlučkový obřad se zesnulým z důvodu vládních opatření odkládají na příhodnější čas, jiné učinily rozhodnutí uspořádat pohřeb bez samotného obřadu rozloučení. K tématu pohřbu a významu pohřebního obřadu jsme požádali o odpovědi pravoslavného duchovního otce Metoděje Kouta a psycholožku Poradny pro rodinu a mezilidské vztahy Petru Píseckou. Oba dotazovaní mimo jiné spolupracují s Hospicem Sv. Jiří v Chebu.
V současné době je konání pohřbů z důvodů trvající pandemie velmi komplikované. Řada rodin pohřební obřad buď odkládá, nebo ho vůbec nekoná. Je podle Vás pohřební obřad důležitý?
otec Metoděj: Pohřeb je jedním z nejstarších rituálů, který provází lidstvo. Z duchovního hlediska je to druh určitého přechodového obřadu. Pohřební obřad odpovídá na řadu důležitých životních otázek. Říká, kým daný člověk byl, odkud přišel a kam po smrti směřuje. Pohřeb bez jakéhokoliv obřadu může v dlouhodobém horizontu napáchat mnoho škod a šrámů. Zesnulý by neměl jen tak „zmizet“. Naše mysl bude něco takového jen těžko akceptovat. Rituálně pohřbít svého bližního je s nadsázkou součástí genetického kódu člověka nezávisle na tom, zda jste křesťan, Žid, muslim, ateista, nebo třeba pirát. Smrt blízkého člověka zkrátka vyžaduje pozornost a úsilí, jinak ohrožujeme svou vlastní integritu.
psycholožka Petra Písecká: Obřad pohřbu je velmi důležitý přechodový rituál. Má velký význam nejen pro zemřelého, ale i pro pozůstalé. Jsme zvyklí málo mluvit o našich představách, jak by měl náš vlastní pohřeb vypadat. Přitom mít možnost vyjádřit své přání o tom, jak bychom si přáli, aby náš pohřeb proběhl nebo co by se mělo s naším tělem dít po smrti, považuji za velmi důležitou součást života. A pro pozůstalé je obřad významný čas, který dokáže ovlivnit následný proces truchlení.
Co je podle Vás hlavním smyslem pohřebního obřadu? Co pro Vás pohřeb znamená?
otec Metoděj: Jako duchovní vnímám pohřební obřad především jako svátostný přechodový rituál, který je službou a péčí o tělo i duši zesnulého. Jako kněz se snažím vnést do rozloučení právě duchovní rozměr modlitby. Se zesnulým se v ten moment neloučí jen pozůstalí, ale i celá církev, která zesnulého provází na jeho cestě k Bohu. Duše je z křesťanského pohledu nesmrtelná a po určitý čas po smrti stále přebývá se svými blízkými. Pohřeb je pokračující dialog se zesnulým, ujištěním, dobrou zprávou pro zesnulého. Obsahem té zprávy je: „Jsi a zůstáváš nadále jedním z nás, součástí živé církve Boha, který má moc i nad smrtí.“
psycholožka Petra Písecká: Celý obřad pohřbu vnímám jako nesmírně důležitý především pro pozůstalé. Pokud mají pozůstalí možnost pohřeb prožít se všemi silnými emocemi, které potřebují v tu chvíli procítit naplno, stává se pak další životní etapa truchlení o něco snesitelnější. Ne vždy se to však podaří. Někdy nad potřebou prožitku emocí převáží zodpovědnost za průběh pohřbu. Pozůstalí pak nemají pohřeb spojený s rituálem rozloučení se a často se stává, že nemohou přijmout smrt svého blízkého, mají stále pocit, že se odněkud vrátí.
Jak tedy zařídit pohřeb v čase pandemie?
otec Metoděj: V pravoslavné církvi je zvykem uspořádat co nejdříve po zesnutí plný církevní obřad pohřbu, během kterého bude zesnulý svátostně zaopatřen, byť třebas jen v kruhu těch nejbližších. Později je možné už kdykoli naplánovat podle potřeb rodiny za zesnulého pobožnost – jakousi formu „odloženého“ pohřbu pro širokou rodinu – například v čase uložení urny. Pobožnost větší měrou akcentuje společenský rozměr rozloučení se zesnulým a péči o pozůstalé. Je ale třeba vědět, že pobožnost nenahrazuje svátostný pohřební obřad.
psycholožka Petra Písecká: Pohřeb lze uspořádat buď hned v úzkém kruhu rodiny, nebo je možnost pohřeb odložit. Jsme zvyklí uspořádat rozloučení se zesnulým, s jeho tělem nebo popelem, nejdřív, jak je to možné, ale není to bezpodmínečně nutné. Je samozřejmě rozdíl mezi uložením těla do země, kdy je nutné pohřeb uspořádat hned a odložit třeba pohřební sešlost, a mezi zpopelněním těla, kdy lze s urnou nakládat různými způsoby. Je možné mít urnu s popelem doma tak dlouho, jak je potřeba. Vyzvednutí urny však často provází silné emoce, uvědomění si konečnosti, poslední zhmotnění zemřelého. Proto mnoho lidí cítí potřebu uložení urny na místo posledního odpočinku neoddalovat.
Jaká jsou podle Vás úskalí odloženého pohřbu, případně vůbec nekonání pohřebního obřadu?
otec Metoděj: Situace, kdy pohřbíváte člověka měsíc po jeho kremaci, je pro nás veliké novum. Rozhodně tento fakt vnímám jako důsledek zcela mimořádné pandemické situace. Tak jako nelze odložit pohřbení těla, tak nelze odložit ani církevní obřad pohřbu. Církevní pohřeb je svátost a jeho služba je vázána na přítomnost těla. Během pravoslavného pohřebního obřadu kněz tělo posvěcuje, vkládá do rakve aromata, pomazává tělo olejem, udílí zesnulému rozhřešení nevědomých hříchů. Obřad pohřbu již není možné po kremaci vykonat v plnosti, byť se snažíme velkou část obřadu odsloužit. Neuskutečnění pohřebního obřadu u věřícího člověka je jako neuzavřený příběh pro zesnulého, pro jeho mateřský církevní sbor i pro pozůstalé.
psycholožka Petra Písecká: Období čekání na možnost uspořádat pohřeb je obdobím neukončeného příběhu. Čekání na poslední rozloučení velmi komplikuje proces truchlení. Stejně tak nekonání pohřbu vůbec. Pokud neprožijeme nějaký rituál rozloučení se se svými blízkými, hůře chápeme, že už tu nejsou. Pozůstalí, kteří neměli možnost se rozloučit, se pak ocitají třeba několik měsíců, někdy i několik let, v období, kterému nerozumí. Stále podvědomě hledají svého blízkého, nerozumí tomu, že už tady s nimi není, špatně spí, cítí úzkost z nových věcí, kterých se bojí, protože jsou na ně najednou sami.
Jaké jsou možnosti uspořádat pohřební obřad v okamžik, kdy bylo již tělo pohřbeno?
otec Metoděj: Vždy je možné oslovit duchovního církve, jejímž byl zesnulý členem. Duchovní může nabídnout odsloužení pobožnosti nebo vzpomínkové bohoslužby, kterou sestaví společně s rodinou. Každý z nás si doma může sám nebo se svými bližními v den výročí nebo životního jubilea zesnulého zapálit svíčku a pomodlit se – poděkovat svými slovy za dar života blízké osoby. Jakákoliv modlitba, i v kruhu nejužší rodiny, je lepší než žádná. Rozloučit se s blízkým člověkem je de facto projevem úcty, kterou zesnulý neztrácí ani po své smrti – je to zároveň i poselství směrem k našim dětem, které se díky našemu truchlení učí, jak se vyrovnat se ztrátou. Smrt by nás měla předně učit, co je v životě opravdu důležité. Odpuštění, smíření se, ocenění života zesnulého, i jeho propuštění do Boží náruče jsou nesmírně důležité komponenty, které by rozloučení se zesnulým nemělo postrádat.
psycholožka Petra Písecká: Často hledáme společně s pozůstalými jejich vlastní, velmi osobní, rituál rozloučení se. Často pozůstalí volí formu dopisu, do kterého napíší všechno, co potřebují ještě svému blízkému zemřelému sdělit. Někdy jsou to dopisy velmi dlouhé, kde pozůstalí shrnují vše, čím pro ně byl zemřelý důležitý, a někdy jsou to krátká sdělení, např. „Děkuju Ti za všechno.“ Rituálem rozloučení se je pak doručení dopisu zemřelému, obvykle formou, kterou měl zemřelý rád – puštěním po vodě, spálením v ohni či zakopáním do země na místě, které měl rád.