Tak se nám tady rozmohl takový nešvar, dalo by říct legendární filmovou hláškou. Tím nešvarem je vychovávání. Řeč však není o správné výchově potomků, ale snaze některých „lepších“ řidičů, kteří se rozhodnou jednat.
Foto: Ilustrační
Jistě to znáte. Jedete pomaleji než onen „lepšořidič“ a hned máte za sebou přehlídku funkcí jeho auta. Vidíte, jak vám za „zadkem“ vašeho auta, kam se demonstrativně přilepí, ukazuje například, jak silná má světla a do jakých tónů má naladěný klakson. Nebo druhý příklad. Předjíždíte a předjížděnému se nelíbí vaše rychlost, tak snad proto, aby vás vychoval, přidá. Tohle se mi několikrát na cestách přihodilo a jistě nejsem sama. Když se do onoho auta podíváte, skoro vždy tam sedí osoba na „kudlanku“ (tenhle trefný výraz jsem si vypůjčila z jedné diskuse na sociální síti). To znamená, že ruce má na horní části volantu a hlavu skoro přimáčknutou na předním skle. Neotočí se, neohlédne a pravou nohou mačká plyn, co to jde.
Nově mám zkušenost s jednou „vychovatelkou“, na kterou mám nesmazatelnou památku na svém autě. Ale což, každý mistr se podepíše pod svoje dílo. Její podpis mě ale vyjde odhadem na sedm tisíc korun…
Vypravila jsem se na jedno z chebských sídlišť, kam jsem si jela vyzvednout svého potomka. Zaparkovala jsem vedle černého auta, které – jak jsem později zjistila – často parkuje na onom místě, a zůstala jsem sedět v autě. Situaci na sídlištích všichni řidiči známe. Ne vždy se podaří zaparkovat ideálně, proto jsem zůstala ve voze a čekala. V bočním zrcátku jsem viděla, že se blíží postava, která však byla svým břichem velmi blízko u mého auta, lépe řečeno u blatníku. Vůbec mne v té chvíli nenapadlo, že se plíží i blíží „vychovatelka“, i když tak blízké setkání s díly mého vozu mi mohlo napovědět. Netrklo mě to ani ve chvíli, kdy jsem slyšela jakýsi šramot. Říkala jsem si, to bude třeba zip od kabelky. V tu chvíli jsem spatřila osobu, která ani vzdáleně nepřipomínala mého potomka. Když přišla až k mému okénku, lekla se, až skoro naskočila. Zeptala jsem se jí, jestli dobře vyjede, ale na odpověď sem ani nečekala a udělala jsem jí větší místo, aby mohla pohodlněji odjet. Až pak jsem si všimla, že mi ta dobrá osoba nechala na sebe památku v podobě pěkných šrámů na blatníku i dveřích.
Této – zatím anonymní osobě – moc děkuji a věřím, že se ještě uvidíme. Tohle bylo totiž setkání, na které se nezapomíná. Vždy, když jezdím na ono místo a vidím její auto, které parkuje jinak, než většina ostatních, vždy si na ni vzpomenu.