Když se řekne Robert Vano, většině lidí se automaticky vybaví černobílé akty, módní fotografie a stále usměvavý fotograf. Účastníci workshopu v chebské Papírně se navíc mohli přesvědčit, že okolo sebe vytváří pohodovou atmosféru. Robert Vano pracoval pro ty nejprestižnější módní časopisy ve světových městech módy, jako je například Paříž, Miláno, Londýn, New York, Tokio a další. Před několika lety se rodák ze slovenských Nových Zámků usadil v Praze, kde pokračuje ve svém vysněném zaměstnání. Každou novou práci přijímá jako výzvu a nebojí se předávat svoje zkušenosti dalším. Živé Chebsko vyzpovídalo Roberta právě po úspěšném workshopu v Chebu.
Více z chebského workshopu zde: https://www.zonerama.com/ZiveChebsko/Album/4166614
Blíží se vaše životní jubileum. Na co se mohou těšit vaši příznivci?
Knihu letos vydávat nebudu, vždy je lepší nechat mezi knihami minimálně dvouletý odstup. V roce 2016 mi vyšla kniha Memories (kniha fotografických vzpomínek Roberta Vana je sestavena z více než sto devadesáti snímků, pocházejících z jeho archivu – pozn. red.). Svým příznivcům ale mohu už nyní prozradit, že v den mých narozenin – pokud vše vyjde – by měl být odvysílaný dokumentární film, který se mnou štáb točil celý minulý rok. Snímek jsem ještě neviděl, a tak jsem na něj sám zvědavý. V ten den budu zrovna na workshopu na statku Bernard v Královském Poříčí. V osm hodin večer tam účastníky nechám a půjdu se dívat na televizi (smích).
Také se chystá výstava v pražské galerii Leica. Návštěvníci ji mohou navštívit v době od 12. dubna do 12. června. Další výstava s názvem Memories je aktuálně ke zhlédnutí v Bratislavě v galerii Danubiána. Pak ji organizátoři přemístí do Vídně, kde začne v dubnu, poté poputuje do Budapešti. Dále chystám další workshopy, přednášky, besedy, …
A máte nějaké přání k narozeninám?
V každém věku má člověk jiné priority. Já si momentálně nejvíce přeji, abych byl zdravý. Proto přeji zdraví také ostatním. Jak mě ale nedávno kamarád upozornil, důležité je také štěstí, protože na Titaniku byla většina zdravá, ale chybělo jim právě štěstí. Takže nejdůležitější je zdraví a štěstí.
Více z chebského workshopu zde: https://www.zonerama.com/ZiveChebsko/Album/4166614
Může mít tak úspěšný muž jako vy nějaké nesplněné přání?
Ne, žádné nesplněné přání nemám. Často dostávám tuto otázku a vždy na ni odpovídám, že to největší přání se mi už splnilo. Dělám práci, kterou jsem si vždy přál. Ale když se zamyslím, přeci jen je něco, co bych si přál. Rád bych měl svoje fotografie v muzeu Pompidou (kulturní centrum a muzeum ve francouzské metropoli Paříži – pozn. red.), což je fotografická galerie, která vystavuje díla mistrů fotografie. Ale byl bych rád, kdyby to bylo za mého života. Zatím jsem na to asi ještě mladý (smích). Tak, Jan Saudek je starší o patnáct let a stále tam jeho fotografie nejsou … Tak doufám, že se tam fotky neumisťují až po smrti autorů …
Kde čerpáte inspiraci?
Ve všem, co vnímám. Nemám auto, a tak jezdím autobusem, metrem, vlakem a tam všude čerpám inspiraci. Myslím si, že rodina, manželka, bazalka, porche, chata a další, bere lidem inspiraci, proto já nic z toho nemám a jsem šťastný. Také čerpám například z italských neorealistických filmů, které tvořil například Rossellini, Sika, Pasoliny, Moravia. Všeobecně mám rád černobílé filmy, možná, že to je moje vzpomínka z mládí.
Nosíte u sebe stále foťák?
Ne, nejsem reportážní fotograf. Já fotím sny. Jedinou výjimku dělám v případě, když hledám tu správnou lokaci na připravované focení.
Vzpomenete si na okamžik, kdy jste si řekl, že budete fotografem?
Jako čtrnáctiletý kluk jsem dostal od táty první foťák, takový bakelitový, který se jmenoval Pionýr, mám ho stále schovaný. Tehdy v padesátých letech stál asi padesát korun, což bylo hodně peněz. Dělal moc hezké fotky a už tehdy jsem si řekl, že budu fotograf. Byla to činnost, kterou jsem mohl dělat sám. Ve škole byly samé týmové akce, a to nebylo nic pro mne. U focení jsem si všechno mohl řídit sám.
Když jsme se hlásili na střední školu, nemohli jsme si vybírat tak, jako je to možné dnes. Kluci nemohli být kadeřníky, jen holiči – holky nemohly být pilotkami, jen letuškami, a tak to bylo v hodně oborech. Když jsem řekl, že bych chtěl být fotografem, odpověděl mi pan učitel, že to není profese pro chlapa, a divil se, co bych vlastně chtěl v Nových Zámcích fotit, když tam není nic kromě pohřbů. Tím mi to na čas vymazali z hlavy, a tak mě nakonec přihlásili na gymnázium s tím, že se později rozhodnu. Pak přišel povolávací rozkaz na vojnu a rozhodnutí, že s kamarádem utečeme z republiky. V Americe, kam jsem přicestoval, jsem se nestačil divit. Fotografové tam byli převážně chlapi. Přemýšlel jsem, proč mi tedy doma říkali, že to nejde. Od té doby jsem nechtěl být ničím jiným a měl jsem jasno: budu fotografem.
Více z chebského workshopu zde: https://www.zonerama.com/ZiveChebsko/Album/4166614
Doteď své okolí překvapuji tím, že se v neděli odpoledne nemůžu dočkat, až bude pondělí a půjdu do práce. Pokaždé se těším, že potkám nové lidi, navštívím nová místa, zažiji nové věci.
Máte nějaký vzor, podle kterého jste se učil?
Měl jsem hodně vzorů. Když jsem dřív viděl třeba něco zajímavého, nového, neokoukaného, stal se ten autor na určitou dobu mým vzorem, a pak jsem se zase učil od někoho jiného. V New Yorku jsem objevil mnoho odborných knih, které mi pomáhaly, ale žila tam tehdy celá generace umělců zvučných jmen, mezi kterými nechyběli Mucha, Chagall, Dali, Warhol, Newton a mnoho dalších. Stále však platí, že i když se snažíte někoho napodobit, nikdy nebudete jako originál. Je to podobné jako s vynikající svíčkovou od mojí babičky. Můžu se snažit ji uvařit stejně, ale nikdy ji neudělám takou, jako vařívala ona. Ty vzory odejdou, a pokud máte štěstí, stanete se vzorem vy.
Dlouhá léta jste pracoval v cizině, procestoval jste hodně zemí, nestýská se vám po místech, kde jste prožil část života?
Ani moc ne. Když práce na těch místech fungovala, zůstával jsem, ale pokud jí bylo méně, nebo jsem chtěl jít dál, odešel jsem. Pak už jsem se na ta místa nevracel. Ono je to podobné jako ve škole – začněte v první třídě a skončíte v deváté, vše má svůj postup. Nejprve mne poslali do Milána, kde je největší pole působnosti, vydává se tam více jak 350 módních časopisů. Tam jsem strávil čtyři roky, a když už jsem pracoval pro většinu, přesunul jsem se do Paříže, Londýna, New Yorku a pak do Tokia.
Liší se od sebe focení známých a neznámých lidí?
Fotka je stále stejná, do portfolia vyfotím stejně Katku z Košic, jako bych vyfotil Claudii Schiffer. Rozdíl je jen v tom, že v místech, kde móda je, vaše práce vypovídá víc než jen o tom, že umíte fotit, ale že jste pracoval pro ty nejprestižnější módní značky a hlavně, že vám dal někdo důvěru, že svoji práci ovládáte. Když navíc na všechno říkáte ano, což je podle mě takové magické slovo, byl by blázen, kdyby s vámi někdo nechtěl pracovat – tohle je takový ten americký recept. Pokud se chcete někam podívat, vidět nové věci, musí říct ano, protože to otevírá všechny pomyslné dveře, napravuje vztahy a bourá zdi. Pokud ale tohle nechcete, musíte říct jasné ne. Tady se obvykle říká „to nejde“, v Americe říkají, všechno jde. U nás se často hledají důvody, proč to nejde. Místo toho, aby se hledal způsob, jak by to šlo.
Více z chebského workshopu zde: https://www.zonerama.com/ZiveChebsko/Album/4166614
Vzpomínáte někdy na vaše profesní začátky?
Ano, vzpomínám si, když jsme přistáli na americkém letišti jako emigranti, tohle se mi vybavuje každý den, když v televizi vidím ty novodobé emigranty, kteří utíkají do Evropy. Říkám si, takhle jsem utíkal také. I když to u mne bylo z jiných důvodů. Utíkal jsem od komunismu.
Jsem z malého městečka Nové Zámky, kde nežije více než deset tisíc lidí. Před mým útěkem jsem nebyl ani v Praze, takže přijet odsud rovnou do New Yourku, to byl obrovský šok. Pak také vzpomínám na všechny ty práce, které jsem dělal. V některé jsem zůstal čtyři hodiny, ve druhé třeba jeden den, v další třeba půl roku. Před tím jsem chodil do školy, neměl jsem žádnou praxi, takže jsem z počátku dostával jen klasické práce pro emigranty, například ve sklárně u pece. Nebo jsem donášel potraviny do domů k lidem, kteří si je objednali přes telefon a podobně. Ale na tohle vzpomínám, jen když se mě na to někdo zeptá. Z mého pohledu není na co vzpomínat …
A kdy nastal zlom?
Když mi bylo tak pětatřicet. Já jsem fotil pořád, jenom jsem k tomu musel dělat další věci, tehdy bych se focením neuživil. Dělal jsem kadeřníka, líčil jsem, … Fotograf, to je praxe, která jde ruku v ruce s věkem. Profese jako například malíři, fotografové, sochaři a další podobní, musejí udělat spoustu práce, která se počítá na roky, než si vás lidi začnou všímat.
Jaký máte názor na rozmach digitální fotografie?
Čím víc digitálů, tím lepší i pro mne. Fotka musí být ruční práce. Snímek musí vydržet možná tak 150 let. Proto stále fotím na film a celý proces výroby fotografie dělám sám. Fotografiím našich babiček ani čas neublížil, jsou stále krásné, protože jsou vyráběné klasicky.
Dalo by se spočítat, kolik jste prozatím udělal fotek?
Po jedné určitě ne. Když jsem začínal, tak můj pan učitel říkal, že fotka je o cviku, a tak jsem hodně cvičil. Když každý den nafotím dva kinofilmy a budu mít 72 políček, tak za rok budu mít 28650 políček a 5 let 2 milióny políček.
Kde se s vámi mohou zájemci v nejbližší době setkat?
20. – 22. dubna Horní Hrad – Hauenštejn – workshop zátiší a akt
4. – 6. května statek Bernard – workshop portrét a akt
18. srpna – Kadaň Fotoateliér pod širým nebem
19. srpna Kadaň workshop portrét
Více informací: 603 201 052 info@olive-art.cz
FaH