Již podruhé v krátké době přijela na Chebsko známá spisovatelka Iva Pekárková. Nejezdí sem nejen za krásami našeho kraje, v Aši čerpá informace pro novou knihu, kterou se chystá psát. O připravovaném románu, nominaci na cenu Magnesia litera, ale třeba i o tom, jak ke svému jménu přišla kniha Pečená zebra, si s ní Živé Chebsko povídalo.
Námět na vaši novou knihu se vztahuje k Aši a k lidem, kteří tady žijí…
Ano, v Aši jsem našla zajímavé téma na svoji připravovanou knihu. Žije tady totiž Šárka, dívka, která je na vozíku. Před časem mi, jako reakci na jeden z mých blogů, napsala e-mail o tom, že má pákistánského manžela, se kterým se zná už šest let a kterého se poslední tři roky marně snaží dostat do České republiky. Úřady argumentují tím, že jde o účelově uzavřený sňatek. Jako doklad uvádějí například, že „manželé nežijí ve společné domácnosti“. Znám pět dívek a žen, které si našly Pákistánce nebo indické muslimy, dovezly si je do Česka nebo na Slovensko – a nedopadlo to dobře. Podle toho jsem přistupovala i k Šárce: ze začátku jsem jejímu vztahu moc nevěřila. Ale jela jsem se za ní podívat – a čím víc trávím času se Šárkou a – virtuálně – s jejím Danishem, tím si jsem jistější, že jsem se mýlila. Danish s ní skypuje, volá a posílá jí zprávy každou půlhodinu. Teď už věřím, že je jeden z těch chlapů, kteří umějí milovat, a ona má štěstí, že ho našla. A je z toho daleko větší téma, než jsem vůbec doufala. Jde opět o míšení – střet – dvou kultur. Píšu tedy knihu, román, o dívce na vozíčku, která si najde manžela v Pakistánu. V příběhu dojde ke kulturnímu střetu mezi manžely, ale daleko horší střety budou mezi členy jedné kultury – té naší, konkrétně mezi Šárkou a lidmi, kteří sem odmítají pustit jejího manžela. A samozřejmě bych chtěla napsat také o tom, jak se žije na vozíčku. Než jsem poznala Šárku, netušila jsem, jak si člověk na vozíku musí vše pečlivě plánovat a co může a co nemůže. Nejhorší – z hlediska psaní knihy – pro mne je ale to, že se zatím vůbec neví, co bude dál.
Za knihu Pečená zebra jste byla nominovaná na cenu Magnesia Litera. O čem je?
(pozn. Nejdůležitějším úkolem výročních knižních cen Magnesia Litera je propagovat kvalitní literaturu a dobré knihy)
Pečená zebra je třetí román ze série, které říkám „černobílá zvířecí trilogie“. První z nich – zrovna vyšla ve druhém vydání – se jmenuje Sloni v soumraku, je to o tom, jak nefungoval vztah mezi mladým Senegalským vykukem a starší, trestuhodně naivní Angličankou. V názvu má slony právě proto, že v Senegalu žádní sloni nejsou a musí je nahradit krásní mladí muži. Druhá knížka, Levhartivce, nese název podle afrického přísloví „levhart nemůže změnit své skvrny“. Je o české ženě v Anglii, která svoje kulturní „skvrny“ mění, a o tom, že za určitých podmínek může černobílý vztah fungovat. U třetí knihy jsem na název přišla zas jinak. Před několika lety jsme byli s mým přítelem, Čechem nigerijského původu, v jedné české restauraci. On sice umí trochu česky, ale nepříliš dokonale. Listoval jídelním lístkem a nevěděl, co by si dal, ale najednou se rozzářil a řekl číšníkovi: „Já si dám, prosím, pečená zebra.“ Celá kniha je o černobílých vztazích v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Hlavním problémem tentokrát byl přebytek materiálu. Z nás dvou, mne a přítele, se stala taková neplacená poradna pro dívky nešťastně zamilované do Nigerijců a jejich zoufalé matky. Takže se na nás hrnou desítky příběhů, se kterými se tazatelům snažíme pomoct. Díky tomu mám námětů opravdu hodně. Takže jsem Pečenou zebru rozdělila na tři hlavní příběhy, pospojované díky několika postavám a místům. Psala jsem to opravdu realisticky, z černochů žijících v České republice v knize žádné anděly nedělám.
Zmínila jste, že s přítelem fungujete jako taková poradna černobílých vztahů. Obracejí se na vás také muži?
Obrátili se na nás dva chlapci, Češi, kteří si chtěli přivézt domů Afričanky. Ale ani v jednom případě to nevyšlo, děvčata nedostala vízum.
Na cenu Magnesia Litera byl letos nominovaný i váš blog, kam vkládáte každých čtrnáct dnů jeden postřeh…
Teď zrovna se na blogu pokouším vyprávět především o svých zážitcích z doby před třiceti lety, kdy jsem byla uprchlice v rakouském lágru Traiskirchen. Napsala jsem o něm už román Kulatý svět, ale teď příběhy na blogu vyprávím zas jinak, s větším odstupem. Občas i ohledem na to, jak se teď říká, že si uprchlíci ničeho neváží a na všechno si stěžují. My jsme si také na všechno stěžovali a nic se nám nelíbilo. Nebo si také vzpomínám, jak lágr urychloval vztahy. Zažila jsem lidi, kteří během pěti, šesti týdnů prožili hotový manželský vztah. Lidé, kteří tam přišli jako letití partneři, se často rozcházeli. Tohle všechno souviselo s tím, že nikdo z nás nevěděl, kam a kdy se dostane. Bylo to vše takové hodně nepřirozené. Také jsem tam potkala lidi, se kterými jsem se do té doby neměla šanci potkat. Byl tam třeba člověk, který si říkal Mirda. A ten kradl na objednávku v obchodech elektroniku nebo oblečení. Člověk za ním přišel a řekl, co se mu líbí, v kterém obchodě to mají, jaká to má být barva a velikost a on tu věc do čtyřiadvaceti hodin ukradl a pak se značnou slevou prodal.
Když přijedete na Chebsko, máte čas na výlety po okolí? Líbí se vám tady?
Je tady krásná příroda. Měla jsem možnost procházet se po okolních kopcích a navštívila jsem akci v Krásné u Aše. Cheb jsem navštívila několikrát a musím říct, že je to krásné město.