Pražská kancelář Sudetoněmeckého krajanského sdružení funguje v České republice již více než třiadvacet let. Její šéf Peter Barton v otevřeném rozhovoru vzpomíná na divoké začátky provázené demonstracemi extremistů, na lidi, kteří mu z české strany podali pomocnou ruku, i na to, jak se proměnilo společenské klima. Letošní rok 2026 je navíc přelomový: poprvé v historii se sudetoněmecký sjezd koná přímo na českém území.
Ředitel Sudetoněmecké kanceláře v Praze Peter Barton
Jak vlastně začal váš příběh s pražskou kanceláří Sudetoněmeckého krajanského sdružení?
Všechno to začalo na jaře roku 2002, kdy se mě Bernd Posselt zeptal, zda bych chtěl změnit zaměstnání. Tehdy jsem byl už třináct nebo čtrnáct let v Nadaci Hanse Seidela (Hans-Seidel-Stiftung). Posselt měl představu o založení kanceláře Sudetoněmeckého krajanského sdružení v České republice a chtěl, abych odjel do Prahy a postaral se o to. Věděl jsem, že to nebude jednoduché, ale nakonec jsem se pro tento krok rozhodl. Chtěl jsem změnu, i když jsem tehdy vůbec netušil, že zde v České republice zůstanu tak dlouho.
Vaše začátky v Praze ale provázely poměrně ostré reakce veřejnosti a politické scény. Jak na to období vzpomínáte?
Ty začátky byly upřímně řečeno horší než jednoduché. Naivně jsem si představoval, že když jsou komunisté pryč, stačí sem prostě přijet, rozumně si sednout k jednomu stolu, probrat názory obou stran a nějak se dohodnout. Nakonec jsem ale viděl, že to tak snadné není. Bylo nutné s lidmi mnohem více mluvit. Zjistil jsem, že určité lidi zkrátka nelze nikdy přesvědčit, protože oni sami přesvědčeni být nechtějí.
Ředitel Sudetoněmecké kanceláře v Praze Peter Barton s bývalou veřejnou ochránkyní práv Annou Šabatovou
Kvůli otevření kanceláře se tehdy pořádaly i demonstrace…
Ano, demonstrace se konaly přímo před našimi dveřmi. Většinou šlo o pravicové nebo levicové extremisty, což bylo samozřejmě nepříjemné, ale věděl jsem, že tito lidé nám nemohou zásadně uškodit. Spíše jsem se tehdy obával úředních kroků či různých politických „tahů“, které by mi mohly zamezit v působení v České republice a celou naši misi zničit.
Našel se v té napjaté době někdo na české straně, kdo vám podal pomocnou ruku?
Z české strany to byl především Rudolf Kučera, tehdejší prezident Panevropské unie v České republice. Bohužel před několika lety zemřel, já na něj často a velmi rád vzpomínám. Byl to on, kdo zařídil všechny nutné administrativní kroky, jako bylo obcházení úřadů a podávání žádostí. Pomocnou ruku nám podaly také židovské obce v ČR a Kulturní sdružení Němců, což je nejstarší představitel německé menšiny u nás. Za tuto pomoc jsem dodnes velmi vděčný.
Ředitel Sudetoněmecké kanceláře v Praze Peter Barton s velvyslancem SRN Peterem Reussem
Kolik let trvalo, než ty největší emoce opadly a situace se uklidnila?
Řekl bych, že to nejhorší období trvalo asi do roku 2005 nebo 2006. Poté naši odpůrci pochopili, že se nenecháme odradit a že nic nezmůžou. Proběhly sice ještě pokusy znemožnit naši práci úřední cestou skrze různá udání, že zde neplníme své povinnosti, ale to všechno pohořelo. Nakonec viděli, že to nemá smysl.
Co bylo hlavním cílem pražské kanceláře tehdy a co jím je dnes?
Cílem bylo nejprve najít kontakt k českým lidem a ukázat jim, že tu nejsme proto, abychom se s někým přátelili na bázi nepřátelství vůči někomu jinému, ale naopak abychom našli společnou řeč. Chtěli jsme propojit bývalé německé obyvatele, kteří odtud byli vyhnáni, a jejich potomky s lidmi, kteří v těchto regionech žijí dnes. To se postupně dařilo, stejně jako dialog s českými politiky. Překvapil nás i velký zájem o čistě osobní kontakty, například při hledání ztracených příbuzných nebo přátel po letech 1945 a 1946. V několika případech se nám skutečně podařilo najít potomky v Německu a přispět k tomu, že se rodiny po dlouhých desetiletích znovu setkaly.
Ředitel Sudetoněmecké kanceláře v Praze Peter Barton – Brückenbauer (stavitel mostů) od bavorské SPD, vyznamenání Paneuropa-Union a Záslužný kříž od maďarského prezidenta Jánose Ádera
Jak vypadá vaše běžná praxe dnes, kdy se klima ve společnosti proměnilo a lidé už německé sdružení přijímají podstatně lépe?
Hodně se to změnilo a s tím i celý styl naší práce. Našli jsme mnoho přátel i mezi českými politiky. Zjistili jsme, že nejlepší „reklamu“ pro naše krajany v Německu dělají samotní Češi, kteří osobním kontaktem zjistí, že je dobré s námi mluvit. Sudetští Němci se obecně velmi zajímají o dění v České republice. To se bohužel nedá říct o všech německých občanech, u nichž zájem o Česko není tak silný jako třeba o Polsko nebo Rusko. Je pravdou, že sudetští Němci jsou dnes těmi nejlepšími vyslanci Čechů na Západě, protože o zemi mají opravdový zájem.
Původně se počítalo s tím, že se po pěti letech uvidí, zda má projekt smysl. Vy v Praze působíte už přes 23 let. Jak toto období hodnotíte?
Čtvrt století to sice ještě úplně není, přišli jsme v roce 2002 a oficiální otevření proběhlo na jaře 2003, takže momentálně je to něco přes 23 let. Je to dlouhé období. S tím, že z toho vznikne více než třiadvacet let soustavné práce, tehdy nikdo nepočítal. Během té doby jsme přesvědčili i bavorskou státní vládu, která má nad sudetskými Němci ochranný statut, že je výhodné a dobré tuto kancelář v Praze mít. Pomáhají nám i s financováním, které sice představuje značné náklady, ale pro naši existenci je nezbytné.
Letos se koná historicky první sudetoněmecký sjezd na českém území. Jak složité bylo přesvědčit české politiky, aby se ho zúčastnili?
Musím říci, že už asi deset let slyšíme od různých českých politiků dotazy, proč se velký sjezd v České republice vlastně nepořádá, když zde různé menší sudetoněmecké skupiny svá setkání běžně mají. Příprava přesto trvala velmi dlouho. Původně se mluvilo o minulém roce, ale kvůli parlamentním volbám v ČR a obavám z negativního politického zneužití jsme to odložili na letošek. Má to svou hlubokou logiku. Letos je to přesně 80 let od doby, kdy bylo v roce 1946 úředně ukončeno vyhánění německých spoluobčanů. Část politiků byla přesvědčena, že k tomuto sjezdu mělo dojít už dřív, pro jiné je to stále „příliš brzo“, ale domnívám se, že dnešní společnost je schopna to strávit. I když určitou část občanů nepřesvědčíte nikdy.
Daří se vám oslovovat politiky napříč celým českým spektrem?
Ano, mohu říci, že ano. Nejlépe se nám samozřejmě spolupracuje s lidmi, kteří jsou například křesťansky založení, protože pro ně jsou kontakty se zahraničními obcemi přirozené a vidí, že mnoho kostelů a hřbitovů v pohraničí se opravuje právě z německých peněz bývalých spoluobčanů. Dále jsou to lidé, kteří se hlouběji zajímají o historii své země a vědí, že ji nelze vnímat jen čistě národnostně, ale v širším zemském pohledu; naši krajané jsou zkrátka všichni, kdo zde žili, bez ohledu na jazyk. Velký zájem mají i lidé zabývající se ochranou životního prostředí, kteří logicky chápou potřebu nadnárodní spolupráce.
Kancelář tedy dnes působí jako všestranný spojovatel, nejen v oblasti lidských vztahů a přátelství, ale i v praktické spolupráci napříč obory?
Přesně tak. Chodí k nám lidé s nejrůznějšími přáními. Často například hledají německého partnera pro společný projekt v Česko-německém fondu budoucnosti. Najít partnery v Německu je někdy obtížné, protože tam tyto projekty běží dlouhodobě a lidé se do nich chtějí zapojovat aktivně, nejen formálně na papíře. Dveře u nás má otevřené zkrátka každý, kdo má vážný zájem o společnou práci s našimi krajany.