Paměť národa Karlovarského kraje uvede v sobotu 8. února od 18.00 v lubském kině premiéru nového dokumentu Nebe plné houslí. Ten vypráví příběhy tradičních houslařských rodin ze Schönbachu/Lubů. Dokumentaristé natáčeli vzpomínky výrobců hudebních nástrojů od podzimu 2023 ve studiích v Německu i v Karlovarském kraji. Podařilo se zaznamenat vzpomínky žijících předválečných německých rodáků, pamětníků, kteří dosídlili pohraničí i vyprávění další generace houslařů. Premiéru filmu za účasti široké veřejnosti, českých i německých pamětníků, doplní beseda.
Josef Pötzl-mistr houslař. Foto: Archiv národa
Dějiny 20. století zasáhly do historie výroby hudebních nástrojů na Chebsku zásadně. Místní řemeslníci se už od středověku zdokonalovali v hudebním nástrojářství tak, že o nich koncem 19. století věděl celý svět. “Rodinné manufaktury, kde se vyráběly jednotlivé části hudebních nástrojů, byly v Lubech prakticky všude. Někde se dělal krk, někde hlavičky nebo korpusy a přenášelo se to z baráku do baráku, až z toho vznikl nástroj. Kam se člověk podíval, všude byly nástroje a jejich části. Proto se říkalo, že tam je v Lubech nebe plné houslí,” vzpomíná houslař Jan Pötzl, jehož pradědeček i dědeček byli majitelé lubských manufaktur. Vzkvétající obchod s hudebními nástroji doslova pohřbila hospodářská krize ve 30. letech. S ní spojená rostoucí chudoba a nespokojenost mezi původním německým obyvatelstvem pak byla podhoubím pro nástup Adolfa Hitlera. Přišel rok 1938, Sudety připadly nacistickému Německu a začala druhá světová válka. Hudební průmysl nebyl potřeba a všechna výroba mířila na frontu. „Za války jsme už nemohli v našem podniku vyrábět hudební nástroje,“ vzpomíná pamětnice Gerhilde Benker, jejíž rodiče měli v Lubech továrnu na hudební nástroje. „Dělali jsme třeba dřevěné podrážky do bot, pak dřevěné pantofle pro wehrmacht. A pak pro válečné úsilí nebylo dost důležité ani to, tak jsme museli vyrábět bedny na munici.“ Do války museli také houslaři, kytaráři, výrobci smyčců a další řemeslníci z Lubů. Někteří z nich se snažili uchytit ve vojenských kapelách. “Otec se s vojenskou kapelou dostal do Prahy, kde bydleli na Malostranském náměstí. Protože tam byli delší dobu, on toho využil a na půdě si otevřel dílnu. Ve volném čase pracoval a vyrobil tam dokonce jedny housle,” vzpomíná s úsměvem na pracovitost a nadšení svého otce Jan Pötzl.
Luby osvobodila v květnu 1945 americká armáda a původní německé obyvatele čekal poválečný odsun. Tam zamířila většina obyvatel, zkušených výrobců hudebních nástrojů. Ve městečku po nich zůstaly vybavené rodinné manufaktury plné kvalitního rezonančního dřeva a nástrojů.
„Táta neuměl nic než vyrábět mandolíny. Ale na to potřeboval materiál a nástroje. Tak jsem jednoho dne rozbil pečeť na naší znárodněné dílně, do batohu sbalil dřevo, nářadí a ve dvanáct hodin v noci jsem sám překročil hranice. Musel jsem si dávat pozor na hlídky, našel jsem si cestu lesem. Na hranici jsem čekal, až vojáci začnou střílet, stříleli totiž na všechno, co se pohnulo. A pak jsem věděl, kde jsou, přešel hranice, odevzdal věci u příbuzných a zase se vrátil. Dělal jsem to několikrát týdně. Abychom mohli v Německu začít znovu vyrábět mandolíny, “ vzpomíná Gerhard Dotzauer.
Nástrojáři z Čech byli po odsunu nejprve rozptýleni po celém Německu. „V Lubech fungovala sdílená práce a po válce v Německu taky. A proto dávalo smysl, aby všechny výrobce komponentů, jako řezbáře kobylek, soustružníky kolíků a tyhle lidi, sestěhovali na jedno místo,“ vypráví paní Gerhilde Benker, jak se řada lubských rodáků usadila poblíž Erlangenu v Bubenreuthu kde pro ně vzniklo nové sídliště.
Československé vládě také brzy došlo, že odchod německého obyvatelstva by znamenal ztrátu důležité kulturní tradice, ale i ekonomických příležitostí. Část německých houslařů tedy byla z odsunu vyjmuta a museli v zemi zůstat nejpozději do šedesátých let. „Proto se musel Josef Sandner zase vrátit do svého baráku,“ vypráví houslařský mistr Emil Lupač o osudu svého budoucího tchána. „Už byli na nádraží, všechno připravený. A vtom přišel ze závodů úředník s tím, že jeden ze Sanderů musí zpátky, protože dělá mistrovský cella a to bude potřeba. Tak ho zase šoupli zpátky. A to se stalo vice houslařům německé národnosti, který potom pracovali pro Cremonu. A přitom ještě zapracovávali a zaučovali učně a dělníky.“
Jedním z nich byl i Josef Pötzl německý mistr, který v dosídlených Lubech vychoval novou generaci mistrů houslařů. Učil vybrané talentované žáky ruční výrobě houslí. Dokument zachycuje vzpomínky i poválečných mistrů houslařů jako byl Emil Lupač nebo Karel Zadražil. Ti zažili zlatou éru národního podniku Cremona v 70. a 80. letech, kdy byl podnik největším centrem výroby smyčcových hudebních nástrojů na světě.
Navzdory ne zcela úspěšné transformaci národního podniku Cremona po roce 1990 a sílící konkurenci levných nástrojů z Asie pokračuje v Lubech u Chebu výroba nástrojů dodnes prostřednictvím několika úspěšných rodinných firem, které drží tradici hudebního nástrojářství v regionu.
Paměť národa