KAVKAZ Ride 15 aneb 10 000 kilometrů za 31 dní, tak zní název přednášky, která se uskuteční v pátek 11. prosince v 18 hodin ve velkém společenském sále MKS v Plesné. Po úspěšné jarní cestovatelské přednášce o cestě po Norsku se do Plesné vrací student, motorkář a světoběžník Tomáš Prachař z Klatov.
„Na letošní prázdniny jsem si naplánoval další motorkářskou cestu, tentokrát do Gruzie. Projížděl jsem mimo jiné Istanbulem, Pamukkalem a Kappadokií v Turecku, navštívil jsem Ushguli, Omalo či Tbilisi v Gruzii a podíval jsem se také na Ararat v Arménii,“ poodkrývá Tomáš Prachař, o čem bude řeč.
Co v Gruzii žerou krávy, jaké je to s bezpečností při hranicích v Kurdistánu, zkrátka o svých dobrodružných zážitcích, nečekaných setkáních a čerstvých dojmech bude Tomáš vyprávět a promítat svůj film v plesenském kulturním domě na Náměstí Svobody v pátek 11. prosince od 18 hodin za dobrovolné vstupné. S novým přednáškovým turné jezdí po desítce míst na Plzeňsku. Plesná je tak jediným místem v Karlovarském kraji, kde lze Kavkaz Ride 15 navštívit.
O tom, jak se Tomáš Prachař dostal k cestování, kolik zemí procestoval, a jaký byl jeho nejzajímavější zážitek, hovořil mladý cestovatel s Živým Chebskem.
Co vás přivedlo k cestování?
Klukovina. Soused měl motorku – pionýra – a já ji chtěl taky. Ono se na tom totiž nemusí šlapat jako na kole. (smích) Takže po pár dobrých známkách na několika vysvědčení stál v garáži tátův červený pionýr. A jak jsme se tak honili s klukama po louce, mně se vždycky chtělo jet ještě na tu sousední. V šestnácti pak přišla stopětadvacítka a první jednodenní výlety po ČR. A v osmnácti jsem povýšil podruhé, tentokrát na sedmistovku, s kterou vlastně jezdím do teď. Tam už to šlo rychleji, každý rok těžší cesta. Začalo to prvním dobrodružstvím na Slovensku, pokračovalo Ukrajinou a prozatím jsem skončil právě u Gruzie. Takže z klukoviny k cestování.
Kolik zemí jste procestoval?
Celkem to zatím bylo šest cest a několik zemí. V 18 letech jsem vyrazil na Slovensko, další rok následoval výlet do Alp. Sezónu na to jsem dostal ten nápad s Ukrajinou. Tam jsem vyrážel poprvé sám, s očekáváním, že se kamarád připojí na konci prvního dne. Nakonec mě dojel až v ukrajinských Karpatech. Po týdnu na Ukrajině jsme nabrali tehdejší přítelkyni a vyrazili na 2 týdny do Chorvatska, abychom nakoukli i do Černé Hory a Bosny.
První velká cesta, 8300 kilometrů dlouhá, byla do Norska. Z půlky jsem ji jel sám. Byla to cesta, která mě v ledasčem poučila. Trvala 17 dní a podíval jsem se až na nejsevernější místo Evropy, zpátky jsem pelášil přes Finsko a Pobaltí. Letos to pak byla krátká akce – navigační závod do rumunských Karpat a Gruzie, kde jsem strávil měsíc. Podívali jsme se i do Arménie a Turecka.
Váš nejmilejší zážitek z cest?
Vždycky, když vám někdo pomůže, pokud to zrovna potřebujete. Pokaždé, když potkáte nové přátele. A právě díky cestování na motorce se to stává poměrně často. Pak vidíte, že na vás nečíhají jenom zlí a závistiví lidé, ale pár příjemných se také najde.
Zážitek, na který byste nejraději zapomněl?
Opět je toho víc. Spousta věcí se stane, aniž byste o ně stáli. Když pak ale sedíte doma v teple a v klidu, dojde vám, že to bylo vhodné a že příště už vás to nerozhodí. Například první havárie v zahraničí. Bylo nám 17 let, měli jsme nepojízdnou motorku, a i když se nehoda obešla bez zranění, byli jsme dost vyplašení. Nebo cestování Norskem o samotě. To mi hodně ukázalo. Hodně mi chyběli moji blízcí, kontakt s nimi. A krajina tam daleko na severu tomu také moc nepřidala. Díky tomu ale vím, kde mám mezery.