S košíkářem Janem Haladou z Paliče se lidé mohou pravidelně setkávat na nejrůznějších akcích po celém Karlovarském kraji i v sousedním Německu. Pod rukama se mu rodí rozmanité kousky – od klasických košů z přírodního vrbového proutí (loupaného i neloupaného) až po modernější, barvami tónované kousky z exotického pedigu. V jeho nabídce najdete zboží všech tvarů, barev a dekorací. Nedávno na Pomezí vedl svůj vůbec první workshop, kde si zájemci mohli vyzkoušet, jak náročné toto tradiční řemeslo vlastně je.
Na snímku košíkář J. Halada
Jak a kdy vaše cesta ke košíkářství vlastně začala?
Moje košíkářství? Je to zhruba patnáct, možná už dvacet let zpátky.
Co bylo tím hlavním impulzem?
K nám do práce tehdy jezdil jeden kluk s přepravní službou a pokaždé vezl v autě košíky. Nedalo mi to a zeptal jsem se ho, odkud je má. Říkal, že je plete jeho táta. Zjišťoval jsem, jak se to dělá, jestli by mi neporadil nebo neposlal nějakou knížku. Nakonec jsem si sehnal své první proutí a podle jeho rad a odborné literatury jsem začal sám plést.
Foto z workshopu, který se uskutečnil v Pomezí Ohří. Práce J. Halady
Dnes vaše výrobky lidé potkávají na nejrůznějších akcích. Kde všude vás mohou vidět?
Většinou jezdím po Karlovarském kraji, do Lokte, do Aše, Mariánských Lázní nebo do Chebu. Občas vyrazím i na Plzeňsko nebo do sousedního Německa. Držím se sice spíše tady kolem, ale pokud se do budoucna objeví zajímavá akce i někde dál, rozhodně se tomu nebráním. Lidé se u stánku rádi zastavují a koukají mi pod ruce.
Foto z workshopu, který se uskutečnil v Pomezí Ohří
Co je na pletení košíků ze všeho nejsložitější?
To se těžko popisuje, protože celý proces se skládá z mnoha specifických kroků. Náročná je uzavírka, správné vytvarování ucha nebo střídání různých vzorů pletení. Nedá se ukázat na jednu jedinou věc, složité je to jako celek.
Že to není žádná legrace, ostatně potvrdili všichni účastníci workshopu na Pomezí. Shodli se na tom, že uplést košík vyžaduje pořádnou dávku trpělivosti a síly, na konci dne totiž všechny poctivě bolely ruce. Jan Halada je ale s úsměvem uklidňoval: „To je na začátku úplně normální, časem si ruce na ten grif zvyknou.“
Foto z workshopu, který se uskutečnil v Pomezí Ohří
Z jakých materiálů nejčastěji tvoříte? V nabídce máte tradiční proutí i pedig.
Používám hlavně vrbové proutí, a to jak loupané, tak neloupané. Záleží na tom, co zrovna seženu a koupím. Osobně se mi lépe pracuje s loupanou vrbou. Neloupané proutí má zase své kouzlo, je skvělé na takové ty vyloženě přírodní koše nebo právě na kurzy pro začátečníky. No a pedig mi zase umožňuje hrát si s barvami a různými dekoracemi.
Tento rozhovor děláme během workshopu na Pomezí, kde učíte lidi základy řemesla. Pořádáte takové kurzy běžně?
Tady na Pomezí to byl můj úplně první workshop, takový cvičný test. Ale do budoucna se tomu vůbec nebráním. Naopak, není problém udělat kurz přímo u mě doma na Paliči.
Takže když se domluví parta lidí, mohou se vám ozvat?
Určitě ano. Když se sejde skupina lidí a seženou si nějaké vlastní místo – třeba u sebe doma nebo u nich ve vesnici, klidně za nimi sám přijedu.
Kolik lidí je pro takový kurz ideální počet, aby se jim člověk stihl věnovat?
Po dnešní zkušenosti vím, že ideální jsou tak čtyři, maximálně pět lidí. Pak má člověk jistotu, že každému zvládne individuálně poradit a pomoct.
Když se vrátíme k samotné výrobě, jak dlouho vám trvá uplést jeden standardní košík?
Když beru takový ten klasický, středně velký koš na houby, tak ten zabere zhruba dvě až tři hodiny práce.
Říká se, že řemeslo má zlaté dno. Platí to i pro košíkářství? Dá se tím dnes vůbec uživit?
U některých řemesel to možná platí, ale tady úplně ne. Uživit se tím sice asi dá, ale je to nesmírně těžké. Neexistuje pro nás žádná podpora od státu, například na nákup proutí nebo materiálu. Člověk je na všechno sám, takže to rozhodně není jednoduchá cesta.