Někteří lidé žijí pro svou profesi, jiní se jí jen živí. Pak jsou ale ti, pro které je práce celým životem, vášní a posláním. Přesně takovým člověkem je Bernd Posselt, významná postava nejen německé politiky, který se již od svých šestnácti let aktivně podílí na utváření světa kolem sebe. Ačkoliv je jeho život neodmyslitelně spjat s politickou scénou, náš rozhovor poodhaluje i jeho další stránky – to, co ho formuje jako osobnost, co mu dodává energii a jaké životní moudrosti si s lety osvojil.
Bernd Posselt přiznává, že u něj osobní a politický život nelze snadno oddělit. „To prostě oddělit nejde, protože můj život je z devadesáti procent politika, a to už přes padesát let. Snažím se o to, abych mohl spoluvytvářet svět. Já jsem se takříkajíc narodil do politiky. Jedná se částečně o moji rodinnou historii, částečně proto, že jsem byl proti komunismu. Politika pro mě, od té doby, co už nejsem v Evropském parlamentu, není už zaměstnání, ale moje hobby. A tak to budu dělat do poslední chvíle, než umřu. Protože to je mojí životní náplní.“
Pokud byste měl úplně volný den a mohl dělat cokoliv, co byste dělal?
„V první řadě, já v podstatě nemám téměř žádný volný den. Pracuju sedm dní v týdnu, sto hodin, aniž bych za to dostával zaplaceno. Mohl bych stejně tak sedět pod palmou a nic nedělat, ale to už bych dávno zemřel.“
Existuje něco, co jste se v průběhu života naučil a zpětně litujete, že jste to neuměl mnohem dřív?
„Drobnosti ano, ale v podstatě bych nic neměnil. Příští rok mi bude sedmdesát, dosud jsem měl vždycky dobrý život.“
Co vás nabíjí energií? Máte nějaké koníčky nebo záliby, o kterých se třeba moc neví?
„No, v první řadě bych řekl, že to, co dělám, mě opravdu baví. Dělá mi to velkou radost, to mě nabíjí energií. Jsem také veselý člověk a hlavně, člověk, co rád žije. Mně dělá život opravdu velkou radost. Nejvíc, když jsem v Čechách, v Rakousku, v Bavorsku nebo v Alsasku. Tohle jsou čtyři místa, kde jsem nejčastěji. A pak, co je pro mě velmi důležité a co mi dává sílu do života, je náboženství. Jsem neustále v kontaktu s Bohem. Také se hodně modlím. Myslím si, že bez víry bych nebyl tak šťastný, jak jsem.“
Kdybyste mohl znovu potkat své dvacetileté já, co byste mu poradil?
„Řekl bych tohle – těš se na stárnutí. Čím starší budeš, tím budeš i šťastnější.“
„Naučil jsem se, ať už v soukromí, nebo v politice, jedno: nikdy nedělat to, co mi vnitřně brání, i když se na mě lidé snažili tlačit k něčemu, co jsem nechtěl. Za prvé, je důležité nikdy neztratit humor. A druhá věc, kterou považuji za velmi důležitou – a to nejen v politice, ale i v soukromém životě – je, že nikdy nesmíte dělat nic, co je v rozporu s vaším vnitřním přesvědčením.“
„Když je člověk mladý, je to hodně těžké. Musí se naučit zorientovat a najít si svou cestu. Já jsem rád, protože jsem ušel opravdu dlouhou cestu a chci v ní pokračovat, dokud mi zdraví vydrží. Od roku 1979 jsem nebyl, zaplaťpánbůh, ani jednou nemocný. A to je samozřejmě velký Boží dar.“
Máte nějakou radu, která vychází z vašich kořenů nebo z vašeho původu?
„Můj otec pochází z Jizerských hor, moje matka ze Štýrska. Obě tyto oblasti jsou známé tím, že jejich obyvatelé jsou naprosto houževnatí, takříkajíc jdou si za svým jako býk, a nesmírně si cení svobody. Pokud se člověk nenechá vystavit tlaku a dokáže si udržet humor jako svůj korektiv, pak má s Boží pomocí šanci být šťastný.“
Kdybyste měl pozvat někoho, kdo v České republice nikdy nebyl, na místo, které podle vás nejlépe vystihuje „českou duši“?
„Nevěřím, že by ho bylo možné vzít jen na jedno místo. Na Česku je totiž fascinující právě to napětí. Proč bych mu měl ukazovat jen jedno místo? Musel bych mu ukázat dvě, neboť v Čechách bylo vše vždy dvojí a v jistém smyslu je tomu tak dodnes. Z toho vzniká toto fascinující napětí.
Nejprve tedy to typicky městské české. Pak bych dopřál poznání toho, co bývalý prezident Zeman negativně nazýval „Pražskou kavárnou“. Ale právě tuhle svobodnou scénu mám velmi rád, velmi ji miluji.
A na druhé straně, já sám miluji i takové to „venkovské Česko“. Řekl bych, že nikde jinde nenajdete takovou venkovskou atmosféru jako v Čechách, v tom nejlepším slova smyslu. Dokonce i Pražané, kteří jsou přes týden měšťané, se o víkendu ve svých domech, chalupách a zahradách proměňují v rolníky, zahradníky a zemědělce. V takto extrémní formě se to u nás nevyskytuje. Bavorsko je v tom sice trochu podobné, ale přece jen jiné.
Pro mě je pak svobodomyslný duch, ztělesněný Pražskou kavárnou – což je označení pro určitou skupinu velkoměstských intelektuálů – stejně typický jako vesnická hospoda a vesnický kostel. Právě toto napětí je na tom nejzajímavější a zároveň nejtypičtější.“
Pozval byste návštěvníka, který v Česku nikdy nebyl, na nějaké konkrétní místo?
„Ne, musím říct, že opravdu miluju celou tu zemi. Jsem neustále na cestách. Zvlášť velkou náklonnost chovám k poutním místům, třeba k Panně Marii do Chlumu sv. Maří na Sokolovsku. Rád mám i oblasti, odkud pochází moje rodina, a naše poutní místo Hejnice nedaleko Frýdlantu. Přímo odtamtud jsem přijel těsně před tímto rozhovorem.“
„Česká směsice krajiny, kultury a náboženství mě fascinuje. Rád mám ale i moderní města. A pak chovám obzvláštní lásku k Brnu. Je to totiž město tradic, ale zároveň i město studentů. Právě to mě také fascinuje, že jsou tam dominantní studenti, nikoli turisté“
Rozhovor s Berndem Posseltem vznikal na začátku července v Plzni.
Bernd Posselt: Politická osobnost
Bernd Posselt je původní profesí novinář a významný politik Křesťansko-sociální unie (CSU). Od svých šestnácti let se intenzivně politicky angažuje; v roce 1975 založil německou pobočku organizace Panevropská mládež a v současné době je předsedou Panevropské unie v Německu. Posselt byl dlouholetým poslancem Evropského parlamentu a dlouhodobě se zasazuje o zlepšování vztahů mezi sudetskými Němci a Čechy. Jeho významná pozice byla nedávno potvrzena, když byl znovuzvolen mluvčím sudetských Němců a předsedou Sudetoněmeckého krajanského sdružení, čímž se stal jejich nejvyšším politickým zástupcem. Získal si drtivou podporu, když ho na shromáždění volilo 98 procent hlasů všech voličů.