Rok 2020 nás bezesporu všechny zastihl v pomyslných nedbalkách. Nejčastěji skloňovaným slovem uplynulého roku se nepřekvapivě stalo právě slovo „koronavirus“. Řada našich obtíží přitom nespočívá „jen“ ve viru z Wu-chanu, ale ve skutečnosti, že jsme byli příliš dlouho ukolébáni falešnou mantrou znějící: „Bude líp!“ Představa neustálého růstu všech možných benefitů, blahobytu a jistot se pro nás stala doslova životní modlou… Očekávali jsme růsty platů, dávek, důchodů, osobního kapitálu, nových produktů. Takovéto očekávání je však nadmíru zrádné a za pád falešných model a bolestné otřesení fiktivních jistot můžeme být paradoxně koroňákovi jedině vděční.
Svět je pomyslně od měsíce února roku 2020 znovu a znovu přetřásán pandemií, která odhalila, jak nesmírně zranitelný je náš konzumní svět, založený na očekávání neustálého „úspěchu a růstu“, ve svém globálním i individuálním rozměru. Je třeba si přiznat, že my lidé jsme křehcí jako jednotlivci i jako společnost ve smyslu celku. Ze své podstaty se vzpíráme tomu, žít ve světě, ve kterém zítřek už nebude „lepší“ než dnešek… Pandemie by pro nás neměla být jen obdobím, které musíme přetrpět, ale právě naopak časem, ve kterém se musíme naučit opravdově žít. Život sám o sobě nemá žádné nárokové složky. Nikdo z nás nemá automatický nárok na dobrou zdravotní péči ani na dobré silnice ani na neomezený růst mezd ani na kvalitní výuku svých dětí ani zdravé životní prostředí ani na dožití důchodového věku, natož na harmonické rodinné vztahy, pokud o tyto hodnoty nebudeme sami aktivně usilovat a zasazovat se o ně.
Rozhodně se přitom nejedná o ojedinělou lidskou zkušenost. Když vyvolený národ v líčení příběhů Starého zákona prchal z otroctví z Egypta, bloudil po poušti dlouhých 40 let. Těch 40 let jakési zkoušky není třeba chápat ve smyslu konkrétního časového úseku, ale lze jej pochopit i obrazně a symbolicky ve smyslu plnosti, během které se rodí jakási nová „kolektivní i osobní zkušenost“ návratu k hodnotám, které jsou v našich životech opravdu zásadní. Myslím, že pokud chceme hledět vstříc roku 2021, není třeba se bránit určité skepsi, obzvláště je-li to skepse k nostalgickému volání po naivním návratu do doby „předkoronavirové“.
V roce 2021 bychom měli svůj čas, síly i peníze moudře investovat do opravdu širokého portfolia lidských vztahů. Státní rozpočet může sahat po deficitu, naše zdraví – tělesné, duševní i duchovní, ovšem žádného podobného dlouhodobého odkladu nezná a nesnese… A právě proto bychom se měli pokusit v tom novém roce opustit co největší množství falešných jistot. Jistot a nostalgie, které je třeba nahradit skutečnými hodnotami, o něž se bude moci v časech těžkých zkoušek opřít, radovat se z nich a čerpat z nich posilu, naději a optimismus. Slovy Tomáše Halíka: „Cokoliv se nechvěje, není pevné.“ Ať je tedy ten nový rok 2021 klidně plný chvění, ale zároveň i pevné důvěry v budoucnost, která má a bude mít opravdovou budoucnost a perspektivu!
Metoděj Vít Kout duchovní správce chrámu svaté Olgy ve Františkových Lázních