Ženy za volantem: Někdy je ježdění hodně, ale to je pro mne ten správný adrenalin, říká taxikářka 

Už devatenáctým rokem jezdí v Chebu s taxíkem. Za volantem svého auta tráví většinu času. Řeč je o chebské taxikářce Marcele Matasové. Vybrala si povolání, které bylo ještě donedávna doménou mužů. Živé Chebsko si s profesionální řidičkou povídalo o tom, co ji k tomuto povolání přivedlo, jaké zkušenosti má za ta léta za volantem i například o tom, jak ji přijali mužští kolegové mezi sebe.

Co Vás vedlo k rozhodnutí, stát se řidičkou taxi?

První vlaštovka: to, že jsem se stala řidičkou taxi je velká náhoda. Stalo se to před 19 lety. Byla jsem bez práce a na pracovním úřadě visel inzerát: přijmeme řidiče/řidičku taxi, tak jsem do toho šla.

Znamená to, že vás řízení baví?

Ano, toto povolání je pro mě celou dobu koníčkem. Ještě se nikdo nenašel, kdo by mi to zošklivil, a doufám, že nenajde.

Čím jste chtěla být jako malá?

Když jsem byla malá, chtěla jsem být princeznou na zámku.

Řídit taxi – tato profese byla dříve doménou mužů. Jak vás mužští kolegové přijímají? 

Když jsem začínala, chebští taxikáři mi dávali půl roku. Někteří kolegové z nedalekého města mi tehdy dokonce vyhrožovali, že mi podpálí auto. Ale měla jsem pro strach uděláno. Vydržela jsem a jezdím už devatenáctým rokem.

Co vám zaměstnání, kromě obživy, přináší?

Je mi v autě moc dobře. Jsem šťastná, když mě zákazníci pochválí, když mi řeknou, že se mnou rádi jezdí a někteří se mnou jezdí od začátku. Je to práce s lidmi, já je odvezu a oni mi za službu zaplatí. Někdy je ježdění hodně, ale to je pro mě ten správný adrenalin.

Vnímáte, že se na silnicích k sobě chováme hůř?

Dneska bohužel dostane řidičák skoro každý, takže podle toho to na silnici vypadá. Nikdo z nás není bez chyby, ale na silnici chybí zodpovědnost, ohleduplnost, disciplína, respekt.

Jsou podle vás v jiných zemích k sobě řidiči ohleduplnější?

Ano, jsou. Třeba v Německu, tam jezdím nejčastěji, ale taky se ta situace zhoršuje.

Kam až jste se za volantem taxíku podívala?

Jako taxi jsme byli několikrát nejdál v Rotterdamu a Strasbourgu.

Zvládáte sama běžné opravy auta?

Na opravy a údržbu mám svého osobního mechanika už několik let.

Vzpomínáte první cestu?

To už si opravdu nevzpomínám, ale pamatuji si na první cestu do Německa. Začala jsem jezdit 5. února 2000 a hned ten měsíc jsem vyrazila za hranice. Zákazník byl německý Rumun a vezla jsem ho do Norimberka.

Trávíte spoustu času na cestách, co na to říkají doma?

To je jednoduché, můj manžel jezdí jako můj kolega a je na tom stejně jako já, jezdí moc rád. To, jak umím jezdit, je z velké části jeho zásluha.

Jak se dá skloubit práce s rodinou?

Syn už byl velký, byl samostatný a my jsme se manželem vzájemně doplňovali. 

Jak vidíte svoji budoucnost za několik let?

Na to nedokážu odpovědět, ale nedokážu si představit, že bych dělala něco jiného.

Máte na svých cestách spíše milé zážitky?

Máme cca 80 % stálých zákazníků. Vím tedy, odkud a kam pojedou. Znám jejich rodinné příběhy, zpíváme si cestou i vypravíme vtipy. Cestou se svými zákazníky zažívám pohodu. Ale už se párkrát stalo, že jsem zákazníka z auta vyhodila, protože se neuměl chovat. Vyloženě negativní snad ani ne, ale nelíbí se mi, když si zákazník mysli, že si mě kupuje i s autem. K takovým rekcím nedokážu být netečná. Někteří dokáží být hodně nepříjemní.