Zástupce ředitelky ve františkolázeňské základní umělecké škole Bohumila Polívku není třeba nejen místním představovat. Pedagog je znám jako hráč v několika hudebních uskupeních, a to nejen na naší straně hranice, ale často koncertuje i v sousedním Německu. Je také členem několika chebských kapel a autorem zpěvníků pro děti. Stará se i o kolegy hudebníky a umělce ve své umělecké agentuře. Jeho žáci se na různých soutěžích pravidelně umisťují na předních místech.
Foto: Archiv B. Polívky
O své práci, koníčcích, ale také o tom, jak se stal učitelem, si s Bohumilem Polívkou povídala Jaroslava Rymešová.
Vaši žáci patří už mnoho let po sobě k těm, kdo se mohou pochlubit vynikajícími výsledky v krajských, ale i celostátních a mezinárodních soutěžích. Letos tomu bylo také tak, kdy skvěle bodovali mladí akordeonisté z vaší třídy v celostátní soutěži ZUŠ. Talent a píle jistě hrají velkou roli, ale nezastupitelnou úlohu, řekněme, lví podíl na tom má pedagog, který žáky učí a připravuje. Můžete přiblížit, v čem tkví vaše pedagogické „tajemství“?
Tajemství? A víte, že ani nevím? Mám prostě šikovné žáky, kteří sami chtějí soutěžit, vůbec je k tomu nenutím, a když se pak spojí píle žáka a můj poctivý přátelský přístup k výuce, tak se úspěch vždy dostaví. A nejsou to jen akordeonisté, mám šikovné i tubisty a kontrabasisty. Příští školní rok nás čeká soutěž ve hře na kontrabas, tak se opět těším. Ona totiž není soutěž jen o soutěžení, je to hlavně o setkávání lidí, kolegů učitelů, známých, spolužáků a také o výměně zkušeností.
Letos jste se také zúčastnil se dvěma svými žáky projektu „Žáci ZUŠ hrají s Českou filharmonií“. Kdy vznikl tento nápad na společné účinkování žáků školy s Českou filharmonií? Můžete tento projekt více přiblížit, a jaké jsou vaše dojmy z letošního účinkování?
Za tímto úžasným projektem stojí Asociace ZUŠ, která jej realizuje od školního roku 2013/2014. Od tohoto roku spojuje každoročně v rámci tohoto projektu úžasné hráče České filharmonie a vybrané nejúspěšnější žáky ZUŠ různých krajů, kteří se pak společně připravují na společný velkolepý koncert v pražském Rudolfinu. Poprvé byli žáci z Karlovarského kraje zapojeni do projektu až ve školním roce 2015/2016, kdy byli jako jediní z kraje vybráni z naší ZUŠ tři žáci: houslistka Jana Vondráčková ze třídy Zuzany Puchelové, violoncellista Cyril Pimek ze třídy Josefa Karlíčka a kontrabasista Jonatan Gangur z mé třídy. V letošním školním roce přišla na náš kraj opět řada a byli vybráni tito žáci: pozounista Jan Šmrha ze třídy Roberta Říšského a z mé třídy tubista Petr Břeň a kontrabasista Jonatan Gangur. Od ledna jsme jezdili každý měsíc do Prahy na soustředění a dělené zkoušky, které byly dle mého soudu velice přínosné, jak pro žáky, tak pro učitele. Hodně nového jsme se naučili. A mé dojmy? Už jen se dostat na do těch krásných prostor pražského Rudolfina je zážitek, natož vidět a slyšet v Dvořákově síni tak monstrózní těleso, které hraje naprosto dokonale tak krásné skladby předních skladatelů, to je vrchol, musím se přiznat, že mi i slzička ukápla. Jsem na své žáky i žáky kolegů pyšný.
Foto: Archiv B. Polívky
Navštěvoval jste také ZUŠ, a jak vzpomínáte na své učitele?
Ano, navštěvoval. Docházel jsem (snad každý den) do chebské ZUŠ, kde jsem se učil hrát na akordeon u paní učitelky Roswithy Fejfarové a později i na tubu a kontrabas u pana učitele Rudolfa Předoty. Později jsem hrál na tubu v MDO Cheb, se kterým jsem procestoval skoro polovinu Evropy. Na všechny učitele a zážitky s nimi moc rád vzpomínám a jsem jim dodnes vděčný za to, co mě naučili.
Naše čtenáře bude jistě zajímat také váš vlastní další profesní růst, a proč jste se nakonec rozhodl pro práci učitele? Co vás na tomto povolání nejvíce oslovilo a oslovuje?
Původně jsem ani učitel být nechtěl. Bavilo mě hrát na tubu v orchestru, proto jsem se také přihlásil na vojenskou konzervatoř do Roudnice nad Labem, protože jsem chtěl hrát v nějakém velkém dechovém orchestru, podobném MDO. Ještě před „talentovkami“ jsem musel projít kompletním zdravotním vyšetřením ve vojenské nemocnici v Plzni a tam mi bohužel zjistili, že mám silnou alergii na pyly a trávy a že voják ze mě být nemůže. Dneska jsem rád, že mě nevzali, protože v dnešní době jsou všechny vojenské orchestry, až na výjimky, jako je třeba Hudba hradní stráže Praha nebo Ústřední hudba armády ČR, zrušené. Rozhodl jsem se tedy jít na státní konzervatoř v Plzni, ale bohužel měl profesor tuby plno, tak jsem to zkusil do Teplic. Bylo to na jaře, ihned po revoluci 1989 a přišla další překážka – přijali mě, ale bohužel neměli profesora hry na tubu. Nabídli mi tedy, že bych mohl studovat jako hlavní obor kontrabas. Nezbývalo než souhlasit, protože jako druhou školu jsem měl napsané Gymnázium, ale tam se mi moc nechtělo, chtěl jsem hlavně hrát. Na konzervatoři jsem dostal skvělého profesora Mojmíra Valentu, který shodou náhod dříve vyučoval právě na vojenské konzervatoři v Roudnici nad Labem, kde učil také hru na kontrabas a tubu a bylo vyhráno. Studoval jsem u něj v přátelském duchu oba nástroje celých 6 let. Od 3. ročníku jsem začal hrát na kontrabas ve školním symfonickém orchestru, později jsem nastoupil do orchestru Teplické operety Krušnohorského divadla, na tubu jsem hrál ve školním dechovém orchestru teplické konzervatoře „DOTEK“, v dechové kapele Ústečance a chebské Starovarce. V té době byly tyto kapely na vrcholu, hodně jsme koncertovali doma i v zahraničí a jezdili jsme i často natáčet různé estrádní pořady do České televize. V té době jsem na učení v ZUŠ ani nepomyslel. K učení v ZUŠ jsem se dostal úplně náhodou. Jednoho dne mi zavolala moje bývalá učitelka akordeonu již zmiňovaná p. uč. Fejfarová ze ZUŠ v Chebu, že jí čeká operace a že by potřebovala na delší čas za sebe zaskočit. Rád jsem jí vyhověl a od té doby mě učení začalo bavit. Tehdejší p. ředitel Karel Bosák mi pak později nabídl práci v ZUŠ Cheb na plný úvazek, stejně tak i mé manželce, tehdy ještě přítelkyni, tak jsme se společně odstěhovali do Chebu, kde jsme dostali i nový služební byt. Co mě na mé práci s dětmi baví je to, jak děti muzikantsky rostou, že i po těch letech práce a úsilí vidím mé bývalé žáky dodnes aktivně hrát v různých kapelách a orchestrech, a ti kteří aktivně nehrají, tak si prostě jen tak občas doma zamuzicírují. A o tom to je.
Jste současně také zástupcem ředitelky na ZUŠ Járy Cimrmana ve Františkových Lázních. Tato škola je známá také tím, že tady už řadu let úspěšně začínáte s průpravou a seznamováním se s nástroji už u dětí předškolního věku. Jak byste tyto zkušenosti zhodnotil, případně se podělil o vlastní poznatky, pokud se věnujete rovněž výuce tak malých dětí?
Ano, zajisté máte na mysli tzv. „Muzicírování s rodiči“, kde se malé děti spolu s rodiči během pololetí seznámí se všemi hudebními nástroji, které se na ZUŠ vyučují. Já konkrétně seznamuji děti s dechovými nástroji, ale také je učím hravou formou vnímat hudbu a rytmus. Tento způsob výběru budoucího nástroje je dle mého soudu nejlepší. Už to není tak, jak to dříve bývalo, že dítěti vybíral nástroj rodič a dítě pak mělo k nástroji, který jim nesedl, odpor. Děti si u nás během půl roku nástroje vyzkouší, seznámí se s jejich stavbou, zvukem, držením, něco zajímavého se o nich dozví a pak si vyberou ten, který se jim nejvíce líbí, a po půl roce dochází na hodiny vybraného nástroje individuálně.
V čem ještě má tato škola svá specifika?
Snažíme se z naší školy udělat rodinný typ školy, pěstujeme a prohlubujeme vzájemné vztahy mezi pedagogy, žáky i rodiči. Naše žáky vychováváme tak, aby se z nich stali nejen kulturní a společenští lidé, ale snažíme se formovat jejich celostní rozvoj osobnosti, rozvíjíme jejich estetické cítění. Díky neustálému vzdělávání pedagogů se nebojíme nových moderních trendů, které ihned implementujeme do výuky. Specifické na naší škole je, že vyučujeme žáky hru na klasické nástroje už v předškolním věku, protože disponujeme širokou škálou hudebních nástrojů různých velikostí od nejmenších po největší (některé nástroje jsou vyrobeny i z odlehčených materiálů) vhodných pro malé děti. Tento nový trend jsme objevili před několika lety ve Francii. V podstatě oproti jiným ZUŠ už víceméně nepoužíváme přípravné nástroje. Díky ŠVP jsme otevřeli i nové obory jako např. Animaci a tvorbu animovaného filmu, Oděvní tvorbu, Tvůrčí psaní a žurnalistiku. Příští školní rok zavádíme do výuky Filmovou tvorbu. Snažíme se každoročně propojovat všechny obory do jednoho projektu. Např. letos jsme uspořádali muzikál, kde byl zapojen hudební, výtvarný, taneční i divadelní obor a děvčata z oděvní tvorby šila kostýmy. Také jsme nově minulý rok otevřeli Akademii umění a kultury pro seniory. Myslím, že je vidět, že děláme ve Františkových Lázních svou práci na více než 100%.
Věnujete se kromě své pedagogické práce také nějaké vlastní umělecké činnosti? Na jaké nástroje hrajete?
Ano, kromě ZUŠ ještě hraji v Německu na kontrabas se smyčcovým kvintetem Kurfiřskosaské filharmonie Bad Elster, na tubu hraji v žesťovém kvintetu Quintetus Cantorus, složeného z učitelů ZUŠ a na tubu a baskytaru hraji v chebské kapele Starovarka a Starovar Band a jako výpomoc v různých kapelách v Čechách i v Německu. Kromě hraní vydáváme s manželkou zpěvníky pro děti. Už jich máme v prodeji v Čechách a na Slovensku asi kolem 15. Také jsem majitelem Hudební a umělecké agentury BP. Každoročně zajišťuji kolem 100 akcí pro různé organizace, jsou to většinou firemní večírky, slavnosti, zábavy, plesy, narozeniny, svatby, pohřby, promenádní koncerty, pochody mažoretek a dechovek a silvestrovské večery. Víte, to byl vždycky můj sen pomáhat a shánět kamarádům muzikantům „kšefty“ a myslím, že se mi to daří.
Jste ženatý, máte dceru. Vaše paní rovněž vyučuje na Základní umělecké škole v Chebu. Řešíte někdy doma společně profesní problémy, vyměňujete si poznatky, zkušenosti anebo naopak si „práci domů“ nenosíte?
Ano, jsme muzikantská rodina, než jsme přišli do Chebu, manželka vyučovala hru na příčnou flétnu v Mostě a v Litvínově, v současné době v ZUŠ Cheb. Samozřejmě, že doma rozebíráme profesní problémy a vyměňujeme si i zkušenosti a poznatky, bez toho by to nešlo. Jelikož toho máme opravdu hodně, musíme pracovat, psát noty, cvičit na nástroje i doma, a to někdy i dlouho do noci, o víkendech, svátcích i o prázdninách.
A co vaše dcera? Věnuje se také hudbě? Přejete si, aby jednou šla ve vašich stopách?
Ano, dcera hrála od malička na klavír a později i na příčnou flétnu, v současné době chodí do ZUŠ Františkovy Lázně na Populární zpěv. Od září 2019 bude navštěvovat 9. třídu ZŠ a čeká jí výběr střední školy. Víte, ale v dnešní době je velice těžké se hudbou uživit, proto chceme, aby se věnovala spíše jinému zaměření a hudbu měla jako koníčka.
Co byste na závěr popřál vaší škole, žákům i sobě osobně?
Naše škola bude příští rok slavit 50 let od svého založení, popřál by jí, aby v ní vládla nadále přátelská a rodinná atmosféra, jako doposud, aby duch Járy Cimrmana držel nad všemi ochrannou ruku, aby dál vzkvétala a aby žáci a učitelé měli nadále tolik úspěchů, tak jako za posledních několik let. A co bych přál sobě? Abych přestal být workoholik, naučil se víc odpočívat, relaxovat, vyvarovat se stresu, víc si užívat a myslet více na sebe, abych tu mohl být společně se svou rodinou všemi kolegy, žáky a přáteli ještě hodně let.