Nastal čas letního Slunovratu, který astronomicky připadá na 21. anebo 22. června. Už od pradávna se tomuto ročnímu období přičítala velká síla. V den Slunovratu se všude rozdělávaly ohně, které svatojánské, protože jsou pojmenované podle svátku sv. Jana Křtitele, který připadá na 24. června. Záznamy o oslavách Slunovratu se v historických kronikách objevují už od dvanáctého století. Dnes se ohně na oslavu tohoto období zapalují většinou v předvečer svátku svatého Jana Křtitele. V historii ale lidé vatry zapalovali v pravé poledne, a to proto, že dříve se den počítal od jednoho poledne k druhému. V poledne bylo totiž možné určit přesný čas, protože stín ukazoval přesně k severu. Bylo také zvykem ve dvanáct hodin v poledne seřídit věžní hodiny na přesný místní čas. Ve Švýcarsku se ohně k Slunovratu zapalovaly původně až 1. srpna. Později se zapalovaly ve stejný den, jako jinde v Evropě, a od roku 1891 se z nařízení spolkové rady tyto vatry jmenují Vatry vlasti. 
Hlavním smyslem svatojánských ohňů bylo pročistit vzduch a odehnat zlé duchy. Podle historických dokumentů se totiž duchové ohně báli a to, co oheň sežehl, už se nemohlo navrátit. Oheň jako takový byl od dob svého vzniku v dobách pravěku považován za velmi silnou ochranu. Představoval totiž Slunce a jeho energii, a té se podle legend duchové a další podobné bytosti velmi báli. Zároveň měly ohně podle legend dodat Slunci, které od svatojánské noci sláblo, sílu, aby dokázalo ještě vyživovat rostliny.
Svatojánské ohně, které se rozdělávaly, lidé přeskakovali a věřili tak, že ochranná síla plamene je ochrání od všeho zlého. Spálený popel následně statkáři rozváželi na pole, aby tak zabránili napadení obilí škůdci.
V Krušných horách bylo během oslav Slunovratu zvykem do polí lnu zapichovali devět oharků ze svatojánského ohně, aby len vyrostl do výšky. O svatojánské noci ženy a dívky trhaly léčivé byliny, protože se věřilo, že jejich účinek je největší právě v tuto dobu. A rostliny mají v sobě největší koncentraci léčivých silic.
V Německu se na svátek Jana Křtitele pekly slavnostní koláčky z květu černého bezu, a na Chebsku lidé jedli na sádle pečené květy černého bezu. V historii se obecně věřilo, že keř černého bezu je posvátný. Když ho chtěl někdo posekat nebo vykácet, přinesl si tím domů smůlu a neštěstí. Dokonce keř černého bezu byl tolik ceněný, že muži, kteří kolem něho procházeli, před ním smekali i klobouk. Existuje i staré přísloví, které říká: Před bezem smekni, před heřmánkem klekni. Evropské národy obecně věřili totiž v to, že v bezovém keři žije Bezová paní jménem Holda. To pramení z toho, že už tehdy lidé poznali silné zdravotní účinky, který bezový keř má. Dodnes patří bez v lidovém léčitelství k tomu nejcennějšímu, co na našem území roste. Bezový čaj, šťáva anebo likér pomáhá při různých zdravotních obtíží, od chřipky až po žaludeční problémy.
VID