Iva Pekárková: Vánoce pro mne začnou adventní nedělí

Spisovatelka, která napsala dvacet šest knížek, překladatelka, cestovatelka i taxikářka, to je Iva Pekárková. Její knížky znají lidé nejen v Evropě, ale také v Americe a Asii. Ale málokdo ví, jaký vztah má k Vánocům, jak je slaví a jaký dárek by nejraději dostala.a-kniha-2-a

Co dělá spisovatelka o Vánocích?

Správná spisovatelka o Vánocích píše. A to dělám i letos.

Jak si představujete ideálně prožité Vánoce?

Ideální Vánoce nezačnou v říjnu reklamami na vánoční nákupy, ale o adventní neděli zapálením svíček. Beru tenhle svátek spíš jako zimní slunovrat, než jako slavnost zběsilého nákupu a předhánění se, kolik „druhů“ už mám napečeno či jak vysoký mám strom. To radši se svým jediným druhem půjdu na romantickou procházku a popřejeme si všechno krásné. Ale bez dárků.

Máte přítele, který vyrůstal v odlišné kultuře – jak slavíte Vánoce?

Můj skoromanžel vyrostl v jižní Nigerii, v oblasti, kde bydlí samí křesťané. Všichni hluboce věřící, mnozí až fanatičtí. Vánoce se tam slaví jen jako křesťanský svátek, zato radikálně. Půlnoční mše v kostele? Na to zapomeňte. Místo toho se tu v kostelech konají vigílie, z nichž mnohé trvají třeba šestatřicet hodin: šestatřicet hodin modlení, tančení, zpívání a oslavování Boha, bez jídla a bez vody. Pastor při bohoslužbách občas vzkřísí dva nebo tři mrtvé spoluobčany, ti vyskočí z rakví a přidají se k všeobecným oslavám. Zkrátka: je to velkolepé. Ovšem vánoční kapr ani vánoční krocan v jihonigerijských oslavách nefigurují. Taky jsem si nevšimla, že by místní křesťané vyznávali postní dny, prostě o ničem podobném nikdy neslyšeli. Když mají maso, snědí ho. To ovšem neznamená, že se koncept vánoční žranice mému miláčkovi nelíbí. Když jsem poprvé upekla krocana (museli jsme s tím počkat, dokud jsme nezačali bydlet v domě s dostatečně velkou troubou), byl v sedmém nebi, přestože se musím přiznat, že můj první krocan byl ten nejtvrdší pták, jakého jsem si kdy vložila do úst. Od té doby musím péct krocana každý rok o Vánocích. A můj drahý neustále vymýšlí další náboženské i jiné svátky, které se bez krocana neobejdou. Co se dárků týče: žádné si nedáváme. Rozhodně ne o Vánocích. Když jeden nebo druhý z nás objeví něco, co by se druhému mohlo líbit, prostě mu to věnuje a žádnou speciální příležitost k tomu nepotřebuje.

Bez čeho si neumíte představit Štědrý den?

Je to trapné, ale bez lásky. Tak jako si neumím představit žádný jiný den bez lásky.

Na jaký dárek, který jste dostala, nejraději vzpomínáte?

Byla jsem od malička obeplétané, obháčkovávané a obšívané dítě — o to se postarala babička. Laskavý čtenář si jist dovede představit, jak jsem trpěla ve škole mezi vrstevníky, babička navíc nebyla moc dobrá švadlena a měla trip hopový vkus na barvy (dlouho předtím, než vůbec vznikl trip hop). Jeden z nejlepších dárků přišel v mých dvanácti, možná třinácti: úplně obyčejná košile z konfekce. Dostala jsem ji od maminky.

Když byste měla zhodnotit letošní rok …

Byl príma! Žádné velké zvraty, výkyvy ani dobrodružství, což je v mnohém požehnání. Udělala jsem svůj díl psací práce. A podívala jsem se do Číny.

Dočkají se v nejbližší době čtenáři nové knihy?

Pevně doufám, že ano. Mořím se už neskutečně dlouho s románem psaným podle skutečného příběhu s pracovním názvem Tříska. Stručně řečeno: české úřady už pátým rokem odmítají pustit do Česka pákistánského manžela mé kamarádky Zdenky, dokonce ani na tříměsíční vízum. Vymýšlejí si důvody, proč jde podle nich o „účelový sňatek“, jeden hloupější než druhý. Kniha ale není jen o tomhle, je především o ohromné duševní síle Zdenky, „postižené“ ženy na vozíku (vůbec se mi nechce to slovo vyslovovat v souvislosti s ní, nijak postižená mi nepřipadá, jen nemůže chodit). Je na tom práce jak na kostele a nechci to zkazit, proto mi to trvá tak dlouho.

Co byste si přála od nového roku?

Abych už konečně dokončila ten dlouho slibovaný román. A samozřejmě budu potřebovat i spoustu štěstí a lásky.