Musím se přiznat: miluju architekturu a docela dost hodně i tu současnou.
Například pražský Tančící dům! – Jak dlouho jsem se těšila, že se jednou podívám dovnitř. A stalo se, konečně. Ale vezmu to hezky popořádku.
Ginger Rodgersová (skleněná věž domu) a Fred Astair ( kamenná věž ) tu na Rašínově nábřeží spolu náruživým tancem vyjadřují vnitřní radost, radost tak velikou, že jim jejich vlastní prostor nestačí a roztančily se až málem do ulice. Linie obou domů vystupují až na chodník, a to tak, že radost je vidět a cítit už z velké dálky a vůbec nevadí, že je ten obraz velmi proměnlivý, protože právě u jejich nohou jede červená tramvaj… Zaslechnu Swing time, Deep Purple i Gershwina. To místo, kde Fred s Ginger vytančili až na chodník, je pro mě pojednou lidštější, přitažlivější, smysluplnější a jeho nadčasovost sahá až k vášnivému barbarskému tanci. Tančící dům je pro mě magicky neobyčejný, a každé tajuplné okno volá – „Sdílená radost, dvojnásobná radost.“ – Celý dům rytmicky zpívá, jakoby chtěl rozveselit všechny ty vzorné domy v řadě – i ty sváteční domy bábovky. Vyzývá do tance všechny kolemjdoucí…Domy i lidé ne a ne skočit si v rytmu toho tance… Zakláním hlavu a měřím energii toho domu, stříkají z něho endorfiny na všechny strany. Jinak to totiž při tanci nejde…Tanec s jiskřivým espritem je totiž také dvojnásobná radost…
Konečně jsem tedy uvnitř a je mi najednou líto – uvnitř se netančí… Forma domu jemu samotnému nepřivolala adekvátní obsah. Krásný kabát pro mě má nudné tělo, ten architektonický skvost jakoby klamal tělem, vlastně kabátem, je uvnitř celý noblesně ztichlý a chybí mu avizovaná radostná spontaneita.
Mé srdce se zaraduje až v kavárně úplně nahoře, kde se dá obejít kolem dokola a vidět tu pojednou Prahu zas úplně jinak, ze všech třistašesedáti úhlů. Proplétáme se v kopuli kovovou konstrukcí s fotoaparáty a mobily, hledáme ty nejoriginálnější snímky. Roztrhaná síťovina se tváří výhrůžně, evokuje mi poničenou zeměkouli. Zevnitř mi ani trochu nepřipomíná Fredovu vlasatou chocholku…
A protože je zdejší galerie už zavřená, slibuju si, že se do útrob Tančícího domu vrátím. Věřím, že současní mladí výtvarníci budou přeci jen poněkud více v souladu s neustálým Fredovým hledáním něčeho nového, stále dokonalejšího a z jejich výtvarného tance budou lítat žhavé pálivé jiskry.
Těším se. Už se tak těším!
Alena Vávrová – básnířka a spisiovatelka
26. týden