Pohled faráře na maloměstě…
Velmi často slýcháme obecně rozšířený názor, že s Čechy je to v otázkách víry velmi špatné. Češi jsou prý dokonce nejvíce ateistickým národem na světě. Statistické údaje ale kupodivu říkají něco jiného. Češi totiž nejsou skuteční ateisté, tzn., jak praví definice ateismu, lidé, kteří připouštějí pouze materialistický výklad světa. Až 55 % Čechů věří horoskopům, věštcům, kartářkám, v nadpřirozené schopnosti léčitelů atd. Početná skupina obyvatel přiznává svou víru v „NĚCO“, co je nad námi a přitom zůstává něčím neuchopeným, nepopsatelným (ujal se pro ně termín T. Halíka „něcisté“). Těch skutečných ateistů je podle statistik z roku 2011 v ČR cca 34 %, ale Bůh ví jestli, neboť velká část z nich nebudou „čistí“ ateisté, i mezi nimi se najdou necírkevní něcisté.
Důvodů, proč Češi na rozdíl od Slováků, Poláků, Rusů, Ukrajinců apod. nahradili tradiční křesťanskou spiritualitu „novou, moderní spiritualitou“, bude více. Jedním z často uváděných důvodů je fakt, že Češi obecně nemají důvěru v instituce. Na což doplácejí především tradiční církve, které takovými institucemi s hierarchickým zřízením jsou. Nová spiritualita se vyznačuje tím, že vše kolektivní a dogmatické je nahrazováno osobním a nedogmatickým, proměnlivým, plynoucím z našich pocitů, prožitků a dojmů. Dalším důvodem je, že tradiční křesťanské církve nenabízejí rychlá řešení problémů. Neprodávají „účinné“ amulety, neslibují rychlé vyléčení ani nedávají recept na bezstarostný a úspěšný život, tzn. jejich spiritualita není rychle uchopitelné spotřební zboží, kde platí rovnice zaplatil jsem, ihned jsem odnesl… Proto zaznamenávají tradiční křesťanské církve úbytek věřících.
I přes to vše ale zůstávám jako kněz tradiční církve optimistou. Jako věřící člověk zkrátka věřím, že náš boj nemůže být nikdy prohraný. Církev není lidskou, ale Božskou organizací. Je-li církev svatá, nemůže zákonitě nikdy padnout ani prohrát. Rád bych ale zároveň vedle tohoto pohledu víry uvedl i příklady ze své kněžské praxe, které tento optimismus posilují.
My duchovní často hovoříme o úbytku papírových věřících. Shodneme se, že tito „členové“ zkrátka mizí ve velkém. Tzv. papíroví věřící byli pokřtěni často jako děti např. zásluhou svých babiček, ke skutečným návštěvám chrámu se ale už nikdy nedostali, neprošli tedy žádnou skutečnou formací. Duchovní tyto své „ovečky“ ani neznají (mimo letmých setkání ze svateb, křtů a pohřbů, kde jsou přítomni v podobě širší rodiny), a nemají tak moc příležitostí ovlivňovat jejich vztah k víře. Je jen otázkou času, kdy tito lidé papírový vztah založený na vystaveném křestním listu sami zcela racionálně přehodnotí… A proč také ne, je to koneckonců i pravdivé a upřímné rozhodnutí. Úbytek těchto věřících, kteří de facto nebyli nikdy skutečnou součástí církve, tzn. živého společenství věřících, jako duchovní vlastně ani nezaznamenám. Proto ani nepodléhám nějaké nostalgii a je pro mne spíše naopak příjemným překvapením, pokud se někdo z těchto „vzdálených“ farníků něčím probudí a aktivuje, byť je to povětšinou jen na krátký čas např. po již zmíněné svatbě, křtu či pohřbu (v mnoha lidech rezonuje ono intenzivní „setkání“ s Bohem, a takříkajíc je znovu přivádí na místo činu, kde nalezli v daný životní okamžik útěchu, radost či naději, která je sice nepřiměla k hlubšímu sjednocení se s církví, zato je ale posílila a stala se důležitým milníkem na jejich další cestě). Za tvrdý údaj příslušnosti k církvi bývá považována účast na nedělních bohoslužbách. Ani na základě těchto čísel nejsem vůbec skeptický. Duchovním jsem 7. rokem a žádný početní úbytek jsem nezaznamenal, v chrámu je nás stále stejně, tu a tam dokonce více. Tím nejtvrdším statistickým údajem je pro mne jako kněze to, zda se věřící účastní svátostného života, který tvoří středobod spirituality pravoslavné církve. Právě účast věřících na svátostech je pro mne hlavním ukazatelem toho, co se v mé církevní obci odehrává, zda se farníci tomu hlásanému Kristu přibližují, nebo naopak vzdalují. Můj optimismus pramení i z toho, že mé kněžské práce každým rokem přibývá. Zvyšuje se počet křtů, roste počet hodin věnovaných pastoraci farníků a jejich dětí, roste ale zároveň i počet odsloužených soukromých bohoslužeb a žádostí o modlitby z řad lidí, kteří spadají právě do té kategorie „hledajících něcistů“, vycházejících z moderní neukotvené spirituality. Velký zájem je také o veřejné přednášky na duchovní témata, komentované prohlídky chrámu, koncerty duchovní hudby, úspěšná je i naše spolupráce s neziskovými organizacemi v sociálně-zdravotní oblasti.
Přijde mi přirozené, že duchovně neukotvení lidé používají církvi cizí termíny, kterými se snaží vyjádřit svou osobní víru v něco, co nemá přesné obrysy. Tím zásadním pro mne je, že lidé cítí a hledají duchovní smysl svého života, že jsou k duchovním otázkám empatičtí, že jsou schopni se sdílet a otevřeně hovořit s duchovními bez předsudků. Naslouchat bez předsudků a s vírou se koneckonců musí učit i duchovní.
Důležitý je dialog, a hledající lidé „z venku“ tomuto dialogu rozhodně nejsou uzavřeni. Právě naopak, takových lidí každým rokem přibývá. Církev žila dlouho vlivem komunismu v jakýchsi mentálních katakombách, vyčleněna z veřejného života. Navykla si žít uzavřená před světem, naučila se být církví pouze těch svých věřících. Stojíme ale před novou výzvou. Lidé zvenku se ptají, zda jsou tu kněží i církve i pro ně, nezařazené… Jsou to často nesmělé pokusy, těch pokusů ale přibývá a duchovní se musí učit té řeči rozumět, všímat si jí a reagovat na ni. Nejsem v ničem skeptický a mohu jen zopakovat, co řada mých osvícených kolegů duchovních říká už dlouho: „Jsou tu lidé, kteří upřímně hledají cestu, lidé, kteří jsou ochotni pomáhat i naslouchat, žít angažovaně, klidně se i nechat vést, pokud jim někdo nabídne skutečné setkání, a ne jen hotový obraz světa, který musí bezpodmínečně akceptovat… A právě kvůli těmto a za těmito lidmi musí církev vykročit do světa tam „venku“…“
otec Metoděj, duchovní správce pravoslavného chrámu svaté Olgy ve Františkových Lázních