Narodila se v Povolží, v regionu kolem řeky Volhy, a prožila tam půlku svého života. Řeč je o Elmiře Lyapině, která zde po studiích v Česku zůstala natrvalo. Češtinu zvládá lépe než leckterý Čech, věnuje se problematice národnostních menšin a zájemcům přibližuje tatarskou kulturu ve spolku Kitap. 
Foto: Archiv Elmira Lyapina
O tom, jak se do Česka dostala, co ji tady překvapilo, ale i to, jak slaví Vánoce, si Živé Chebsko povídalo s Elmirou Lyapinou.
Jak dlouho v Česku žijete?
Přijela jsem sem poprvé v roce 2005, hned po střední škole (lyceu) kvůli studiu na vysoké škole. A pak jsem tu nějak zůstala.
Naučila jste se dobře česky, bylo to pro vás těžké?
Čeština je slovanský jazyk, blízký k ruštině, i když jsou i tu velké rozdíly. Stále, když něco překládám z jednoho jazyka do druhého, mohu nesprávně použít tu či jinou předložku. A také si pořád pamatuji „tu tramvaj“, ačkoliv v ruštině je tramvaj mužského rodu. Mimochodem, ruský pár žijící v Česku vydal Veselý česko-ruský slovník, který si získal velkou popularitu. A to nejen zde, ale i v jiných částech světa. 
Tatarský kroj Povolžských Tatarů (z internetu)
Když srovnáte obě země, kde vidíte největší rozdíl?
Největší rozdíl vidím ve větším zájmu o politiku, sociální život a politické a sociální aktivitě ze strany Čechů. I když se říká, že v Rusku občanská společnost není, nesouhlasím s tím, je tam spíš menší společenská angažovanost, možná z důvodu nekonzistenční struktury samotné společnosti.
Co vás tady nejvíce překvapilo? Mile, ale i nemile?
Když jsem sem poprvé přijela, byla jsem překvapena, jak mnoho lidí plynule mluví německy a rusky. Vzpomínám si, jak jsem před 15 lety oslovila kolemjdoucího anglicky s dotazem na cestu. Ten pán se na mě chviličku mlčky díval a pak odpověděl krásnou literární ruštinou, že se omlouvá za nedokonalou ruštinu a neznalost angličtiny. Jen požádal, abych mu zopakovala svou otázku v ruštině.
Na nepříjemné okamžiky bych nechtěla vzpomínat. Spíš bych chtěla doporučit, ať jsou lidi otevřenější k jiným národnostem a lidem jiného náboženství. Občas je to opravdu velký psychologický tlak.
Co vám tady nejvíce chybí?
Česko je tak rozvinutý stát, dá si tu koupit skoro všechno. Každým rokem je toho méně a méně, co by zde mohlo někomu chybět. Co chybí mně, je má rodina.
Jak slavíte Vánoce?Jak se vám líbí staré české zvyky?
Vánoce jako takové neslavím, máme trochu odlišné svátky v Islámu. Nicméně, vždycky jsme (naše rodina) udržovali dobré vztahy se svými sousedy jiného vyznání, a tak jim vždycky přáli na jejich svátky, a to bylo a je nápodobně z jejich strany. Je totiž důležité udržovat přátelství napříč jiným pohledům na svět, vždyť jsme lidské bytosti. Důležité je i samotné poslání svátků – sblížení rodiny a větší snaha k pochopení a udržování dobrých vztahů. Jinak, mám ráda vůni lesa: smrk, jedle, borovice. A Vánoce je ten čas, když je les na dosah ruky. A to cukroví… no, kdo nemá rád cukroví, zvlášť upečeného podle těch nejlepších českých tradic?
Když srovnáte ruskou – tatarskou – kuchyni s českou, co vám nejvíce chutná? A naopak, co vám nechutná a překvapilo vás to…
Překvapilo mě, že Češi mají v oblibě tatarák, o kterém jsem jen četla, ale nikdy u nás neochutnala. Připadá mi to spíše jako oblíbené jídlo kočovníků, než Středoevropanů 🙂
Prozradila byste našim čtenářům nějaký zajímavý tatarský recept?
Čak-čak. Tradiční tatarský dezert, super pohoštění, třeba i na Vánoce.
Suroviny: 3 vejce (nejlépe 1 vejce a k tomu 2 žloutky), prášek do pečiva, 1 lžička cukru, 150 g medu, 150 g cukru, slunečnicový olej, ořechy nebo rozinky na ozdobu.
Postup: Z mouky, prášku do pečiva, vajec a cukru vypracujeme těsto, které nakrájíme na proužky. Proužky osmažíme ve vroucím slunečnicovém oleji do zlatohnědé barvy, přebytečný tuk odsajeme papírovou utěrkou. Na mírném ohni rozehřejeme med a cukr, sirup promícháme v hluboké misce s osmaženým těstem. Úhledně rozložíme na talíř a ozdobíme ořechy nebo rozinkami. Podáváme s čajem nebo kávou.