Svatováclavský chorál jako součást našeho národního dědictví a odkazu

Nejstarší části chorálu oslavujícího sv. Václava sahají až do 12. století. Do ideálu této osobnosti byly soustředěny hodnoty, ke kterým se hlásí nejen většina tradičních církví současného ekumenického spektra, ale zároveň i národ jako celek. Chorál má tak dodnes své místo při důležitých státních obřadech a rituálech – v minulosti zněl při korunovaci králů, dnes je často užíván při nejrůznějších slavnostních a pietních aktech, např. uctění památky hrdinů či pohřbech významných státních činitelů.

Stávající a ponejvíce rozšířený a známý text chorálu má tři sloky (chorál byl v průběhu staletí upravován a rozšiřován – např. v římskokatolickém prostředí rozšířen o další tři sloky).

Svatý Václave, vévodo české země,

kníže náš, pros za nás Boha, svatého Ducha!

Kriste, eleison.

 

Ty jsi dědic české země, rozpomeň se na své plémě,

nedej zahynouti nám ni budoucím, svatý Václave!

Kriste, eleison.

 

Pomoci my tvé žádáme, smiluj se nad námi,

utěš smutné, zažeň vše zlé, svatý Václave!

Kriste, eleison.

Václav je oslavován jako světec proto, že je mu jako prvnímu panovníkovi (vévodovi české země) připisováno plné osvojení si ideálu křesťanských zásad a hodnot. Kníže Václav se stává světcem, protože jako svatý žije – staví chrámy, boří modly, zastává se chudých, účastní se bohoslužeb –, a zároveň i jako světec umírá – je to přece on, kdo odzbrojí svého bratra, a namísto toho, aby mečem ťal, volí mučednickou smrt, když je zabit služebníky Boleslava přímo u dveří chrámu, kde hledal azyl. V neposlední řadě Václav žije i „po své smrti“ – ať jsou to zázraky připisované Václavovi, či velmi silné gesto přenesení a uložení jeho ostatků vlastním bratrem, který ho zabil, na Pražský hrad. Toto gesto bylo oficiálním aktem svatořečení knížete Václava, respektive stvrzením jeho svatosti ze strany církve (mezi lidem byl jako světec uctíván bezprostředně po své mučednické smrti). Václavův způsob života, smrti i života po smrti byl mimořádně silným příběhem a vzorem, který oslovil řadu lidí ihned po jeho zavraždění, jak ostatně dokládá i přenesení jeho ostatků třetí rok po vraždě.

Ať už jsme nebo nejsme věřící, musíme svatému Václavovi přiznat řadu trvalých hodnot, které jeho odkaz zosobňuje. Není to jen péče o chudé a utiskované. Mimořádně důležité je také posílení emancipace českého státu v tehdejší křesťanské Evropě. Na osobní rovině je to silný motiv odpuštění – slitování se nad svým vrahem – i smíření, které vrcholí právě v posmrtném životě světce v přenesení ostatků Boleslavem do sídelního města, které je symbolem národní státnosti. To vše jsou ideály, které mají nadčasovou hodnotu. Nezbývá než si přát, aby svatý Václav skutečně nedal zahynouti každému, kdo bude takové hodnoty zosobňovat a realizovat. Kyrie eleison! (Dej Bože, aby tomu tak bylo!)

otec Vít Metoděj Kout