Už v neděli 17. listopadu si připomene 30. výročí od „Sametové revoluce“. Zprávy o listopadových událostech se tehdy rychle šířily také do regionů, i když média byla skoupá na informace. Ani Cheb nebyl výjimkou. Jednou z představitelek, která stála na Chebsku v centru tehdejšího dění, byla Jaroslava Rymešová. Mnozí si ji pamatují z chebského kulturního střediska, později jako redaktorku Týdeníku Chebsko. Byla také jednou z těch, kteří se aktivně zapojili do dění – byla ve stávkovém výboru a 24. listopadu se stala jednou ze zakládajících členů Občanského fóra. Jak sama popsala, byla to doba plná čekávání a euforie.
Foto: Archiv J. Rymešové
Jaký silný zážitek v oněch revolučních dnech prožila? Jak se na listopadové události dívá s odstupem let? Nejen o tom si Živé Chebsko s Jaroslavou Rymešovou povídalo.
Vzpomínáte na to, kdy jste se dozvěděla, že se „něco děje“?
Ono se všechno začalo rodit už dřív. Začalo to v létě masovým exodem “východních” Němců, nejprve do Maďarska, kde už začínalo taky “tát”, a potom jsme to zažili i Chebu. Kolony trabantů a wartburgů, později narvané vlaky. Jen u nás se zatím tehdejší stranická garnitura snažila tvářit, jakoby se to nás netýkalo, i když si myslím, že v té době asi už i ti nejskalnější ztráceli půdu pod nohama.
To, že se něco v Praze událo, jsem se dozvěděla v Norimberku. Ale musím na počátek. Hodně jsem se v té době angažovala v jakémsi křesťanském “disentu”, v Hnutí focolare. Konkrétně šlo o společenství lidí z Aše, Františkových Lázní a Chebu. Setkávali jsme se se na faře ve Františkových Lázních s farářem a pozdějším biskupem Františkem Radkovským, scházeli jsme se tajně po bytech, jezdili na společné dovolené. Debatovali, filozofovali, modlili se. Mezi nás chodili také manželé Mokrých, kteří byli známí nejen mezi věřícími. Podali si jednou žádost o zájezd do Švýcarska, vyšlo to – a už se nevrátili.
Když se připravovalo svatořečení Anežky České v Římě 12. listopadu 1989, organizovaly do Říma zájezdy i české a slovenské farnosti tvořené v Německu našimi emigranty. Mokrých, kteří v té době žili v Norimberku, zatím jet nemohli, neboť probíhalo řízení o udělení trvalého pobytu a občanství. Nabídli svá dvě místa Františkovi Radkovskému a mně. A protože už opravdu doba byla “nejistá”, snažili se naši straničtí činitelé ukázat světu lepší tvář a umožňovali těm, kdo chtěli jet na svatořečení, vycestovat. A tak jsme František i já kupodivu výjezdní doložku k cestě do Říma také obdrželi.
Svatořečení a vše, co se odehrávalo v tu dobu, by stálo za samostatný článek. Vraceli jsme se zpátky a cestou se ještě zastavili v bytě u Mokrých. Petr hned ve dveřích hlásil, že v Praze byla velká demonstrace a policisté zbili studenty. Zmocnilo se nás vzrušení. Ladili rozhlasové stanice, poslouchali, diskutovali. Co bude dál? Padne komunismus? I u nás? Nebo přijdou represe a masové zatýkání jako v padesátých letech?
Zapojila jste se do dění hned? Jak vypadala situace v našem regionu?
Do Chebu jsme přijeli nad ránem a já šla do práce. Bylo pondělí 20. listopadu. Pracovala jsem v té době jako referentka v Kulturním a společenském středisku, v partě báječných lidí, se kterými jsme většinou byli naladěni na stejnou notu. I tady jsme od rána o ničem jiném nemluvili. Paní Bromová pak přinesla z divadla zprávu. Umělci jdou do stávky a naši divadelníci se taky připojují. Zakládáme ještě ten den taky v KaSSu stávkový výbor, který se za dva či tři dny mění oficiálně v Občanské forum.
V té době jsem žila hodně intenzivně, každý den měl tak 36 hodin. To, co jsem prožívala, bych nazvala euforií. Radostí, že konečně padla vláda jedné strany, že jsme svobodní.
Občanská fóra vznikala jako houby po dešti – v podnicích, na úřadech, ve školách, v nemocnici… Všude probíhaly také vášnivé debaty mezi těmi, kdo si přáli změny, těmi, kdo se ještě báli, a také těmi, kdo změnám vůbec nepřáli.
Vydávali jsme tenkrát s Dr. Pavlem Šebestou z Chebského muzea a Dr. Gitou Strnadovou z chebského divadla občasník Občanské forum. Do noci jsme ho tvořili v kanceláři divadla, psali články, přepisovali články druhých, otiskovali výzvy, oznámení, reflektovali vše, co se v té době v Chebu dělo. Ochotně a taky prací navíc nám vycházeli vstříc v chebské tiskárně., kde se občasník tiskl.
V těch listopadových dnech se lidé k sobě chovali zvláštně – dobře a ohleduplně, čím si to vysvětlujete?
To, že se v té době všichni, nebo skoro všichni, k sobě chovali ohleduplněji, určitě působilo to, že skoro všichni jsme očekávali, že se teď všechno změní, svět se stane lepším místem k životu, že jsme konečně svobodní, že máme demokracii. Bylo to jistě naivní, ale nádherné.
Dlouho jsem si neuvědomovala, že po dnech svátečních a sluncem zalitých nutně přijdou také dny všední, chmurné, a že ne všichni vstupovali do středu dění s čistými úmysly, s čistým srdcem a čistýma rukama. Říká se, že když se valí velká voda, pohne se i bahno. Jenomže ale o tom je život.
Prožila jste v té době nějaký zvlášť silný okamžik, na který dodnes vzpomínáte?
Silný okamžik? Svatořečení. Stávka umělců. Shromáždění lidí v divadle a na náměstí. Zrušení vedoucí úlohy KSČ. Volba Havla prezidentem. Těmi silnými okamžiky byly pro mne všechny listopadové a pak ještě následující dny. Nemůžu říci, který z nich byl nejsilnější.
Jak se s odstupem času díváte na vývoj dnešní společnosti v kontextu k tehdejším událostem?
Uběhlo třicet let. Za tu dobu dospěla generace, která se narodila až po tomto datu. Dávno přišlo vystřízlivění, mnohé iluze se ztratily. Přiznávám, že se už dlouho nedívám na politické debaty v televizi, neboť naše politická scéna mi připadá poněkud trapná, až panoptikální. Zažili jsme a zažíváme tuneláře, bují korupce, lež a nemorálnost vítězí na celé čáře nad pravdou a láskou. A přece, pokud nejsme zaujatí, máme se objektivně mnohem lépe. Vzrostla životní úroveň, prodlužuje se náš průměrný věk. Můžeme cestovat, kam chceme, po Evropě a řadě dalších zemí bez pasů a víz. Můžeme svobodně taky nadávat a klidně si napsat, že naši politikové stojí za starou belu, aniž by nás kvůli tomu vyslýchala tajná bezpečnost a my přišli buď o zaměstnání nebo i o osobní svobodu.
No… možná ve mně stále ještě zůstává kus tehdejší naivity a přes všechno, co se mi na současné době protiví, si fakticky nepřeju, aby se někdy vrátila doba před listopadem 1989.
Znepokojuje mne stejně jako mnoho jiných současná situace ve světě: zhoršující se životní prostředí, terorismus, migrace, válečné konflikty. To jsou problémy, jejichž řešení čeká na budoucí generaci. Za sebe jsem ale ráda už za to, že jsme součástí Severoatlantické alliance, NATO a EU, že jsme součástí demokratického svobodného světa. Jistě, ani ten není dokonalý, ale je přece jen jistotou.