Zdravotník Jakub Jestřáb říká: Učit první pomoc je hobby

Věnuje se spolupráci s Českým červeným křížem, v Chebu odmaturoval na Střední zdravotnické škole v Chebu, po které vystudoval nejdříve psychosociální péči a nyní managemet na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích. Řeč je o dvaadvacetiletém Jakubu Jestřábovi z Chebu. Podle jeho slov každoročně vzrůstá lidí, kteří chtějí umět poskytovat první pomoc. Na druhé straně podle něho existuje dnes spousta organizací, které poskytují školení o první pomoci nedostatečně. Ve volných chvílích se mladý zdravotník proběhne nebo si jde zaplavat.   

Několik let se věnujete výuce první pomoci nejen na Oblastním spolku Českého červeného kříže v Chebu a většinu norem jste akreditoval a mnohdy jste i odborným garantem, jak jste se k této práci dostal?

Není to práce, ale spíš záliba nebo hobby. Do dnešních dnů převládá ve společnosti názor, že je tato práce určitým „dream jobem“. Školení máme sice honorovaná drobnou částkou, která nepřesáhne ani dvojciferné číslo, ale kupříkladu další činnost jako propagace, příprava výukových materiálů či zmíněné akreditace, je zcela zdarma ve volném čase. Zkrátka neděláme to pro obživu, ale spíše z osobního přesvědčení, zaujetí a pro dobrý pocit.

Na úřad Červeného kříže v Chebu mě samotného před lety přivedlo absolvování kurzu první pomoci. Po jeho dokončení jsem sloužil na zdravotnických službách a postupem času jsem tíhl k tomu, že získané znalosti na službách a střední odborné škole, předám dál. Akreditace poté byly takovou mojí osobní iniciativou, kterou jsem chtěl dokázat, že vzdělávání, které poskytujeme, je na vysoké úrovni svou kvalitou.

Jaký je u veřejnosti zájem o výuku první pomoci? Vzděláváte i odborníky z řad zdravotníků?

S potěšením mohu konstatovat, že zájem je a každoročně vzrůstá. V posledních letech se stabilně pohybujeme kolem 1200 proškolených. Poskytujeme normy v hodinovém rozsahu 4-57, přičemž největší zájem je o normy nižšího hodinového rozsahu. U něhož je většina obsahu v základu totožná, ať se jedná kupříkladu o zdravotnickou přípravu uchazečů o řidičské oprávnění, školení dle BOZP nebo základní normu zdravotnických znalostí. U vyšších norem jsou pak specifické výstupní kvalifikace nebo kompetence, které jsou pro účastníky stěžejní, zajímavé, a troufám si říct, že v mnohých oblastech i prestižní, ovšem pro mnohé je náročné sladit jejich absolvování ke zdárnému konci s rodinným a pracovním životem.

Samozřejmostí je, že nabízíme také vzdělávání pro odborníky z řad zdravotníků. Mezi pravidelné odběratele kurzů či účastníky patří příslušníci integrovaného záchranného sboru nebo zdravotnická zařízení, kupříkladu lázeňské péče. U těchto skupin pak vzděláváme trošku jiným způsobem, je stejně tak interaktivním v zážitkové formě jako u norem pro laiky, ale stavíme zde již na určitých vědomostech a rozšiřujeme o specifika na základě jejich odborného vzdělání, přičemž nezapomínáme ani na základní psychologickou nadstavbu atp.

Lidé obecně tvrdí, že učit se první pomoc je zbytečné, protože v reálné situaci pak zareagují stejně jinak a povídání u knížky je tedy k ničemu. Co byste těmto lidem vzkázal?

Vzkázal bych, že jsou jejich předsudky, alespoň na našich vzdělávacích akcích, zbytečné. Určitě se o tom mohou přijít přesvědčit! Zakládáme si totiž na tom, že výuka nemá být jen teoretická, ale především praktická. V kratší teoretické části tak účastníci získají vhled do dané problematiky a získané znalosti s dovednostmi pak upevní v praktické části. Praktická část je pak vedena interaktivní formou za užití zážitkové pedagogiky, kterou doplňujeme modelovými situacemi s reálně namaskovanými zraněními.

Pro názornost – v teoretické části nabízíme krom nejrůznějších plakátů výuková videa, resuscitační torza (pro laiky známější spíše pod označením „anduly“), cvičné automatické defibrilátory, anatomické 3D modely orgánů a mnohé další.

Co je podle vás při první pomoci stěžejní?

Stěžejní je uvědomit si, že člověk je v základu tvor společenský a poskytnutí první pomoci by tedy mělo být standardním projevem lidské sounáležitosti, nepřecházet tak nebo přehlížet osoby, které mohou naši pomoc potřebovat. Primárním při samotném poskytování je pak osobní bezpečnost zachránce, tedy ochranné pomůcky, jakými jsou latexové rukavice či u proškolených resuscitační rouška. Dle místa poskytování je pak důležité i situování chování čili v místě dopravní nehody reflexní vesta, atp. Zbytek už zajistí profesionálové, kteří rádi poradí, pomohou a navedou ihned po vytočení národního tísňového čísla 155. Výhodou pak může být bezplatná aplikace Záchranka k lokalizaci polohy. 

Asi vám výuka první pomoci přináší radost, ale i smutek. Je něco, co vás v rámci výuky trápí?
Těší mě mnoho skutečností, třeba to, že se obor dynamicky rozvíjí, jsou dostupnější pomůcky nebo to, že si za kvalitním vzděláváním lidé nacházejí častěji cestu. Nemohu opomenout ani interakci s jednotlivými účastníky. Každá skupina je jiná a staví tak přede mě výzvy, nerostou tedy s nadsázkou pouze účastníci, ale díky nim se učím i já. 

Trápí mě kvalita některých organizací, které se navenek tváří profesionálně, ale když se podíváte na jejich vzdělávání a organizační zajištění, tak je vám ouzko. Mnohdy učí lidé, kteří nemají k oboru žádný vztah, jejich vzdělání je „tak aby se neřeklo“ a zaštitují nálepkou neziskových organizací. U nich mě poté míjí hrůza, když mi dorazí účastníci, kteří absolvovali nějaký jejich kurz a ve znalostech mají zásadní nedostatky, se kterými mohou mnohdy i ublížit.

Primárně se nevěnujete poskytování první pomoci, ale studujete v Českých Budějovicích. Můžete popsat, co přesně a jaké bude po studiu vaše zaměření? 

Je tomu tak, první pomoc se mi do dnešních dnů stala takový mementem z dob mého studia na střední zdravotnické škole a mám ji, řekněme, jako zájmovou činnost pro radost, abych občas unikl od mé hlavní profese.

Na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích jsem absolvoval obor Rehabilitační psychosociální péče. Dnes v prezenční formě studuji Management sociální práce v organizacích. Ani u jednoho z oborů nejsem cíleně specializovaný, což vnímám pozitivně. První studium mi přineslo znalosti a dovednosti na pomezí zdravotně-sociálních oborů. Od toho současného očekávám spíše rozšíření managerských dovedností.

Hodně blízká mi je věda, výzkum a vzdělávání na terciálním (vysokoškolském) stupni školství, které mi je už pár let blízké a podílím se na něm jako vědecká a pedagogická síla. V budoucnu bych chtěl v této oblasti pokračovat na pár dní v týdnů a doplnit ji o soukromou psychoterapeutickou praxi. K tomu je všem daleko, přicházejí také nabídky ze zahraničí nebo státní správy a je tedy otázkou, která oblast mě tedy bude v době rozhodování více bavit a naplňovat.

V rámci praxe poskytujete i poradenství. S jakými dotazy za vámi nejčastěji lidé chodí?

Ano, už při studiu jsem se věnoval poradenství, a to u několika cílových skupin. Obor, kterému se dnes věnuji, je však velmi široký a stejně tak je jsou rozsáhlé i individuální cíle a zakázky, se kterými klienti přicházejí. V naprosté většině případů však musíme vycházet z toho, že vše pramení ze současné sociální situace, ve které se jedince, někdy celé rodiny nacházejí. Pokud bych měl přímo jmenovat z poslední doby, tak kupříkladu osoby v krizi, desintegrace, domácí násilí, narušené rodinné vztahy či vazby, nezaměstnanost, látkové závislosti či otázky týkající se sexuální orientace a určitě bychom toho našli ještě víc.

Hodně se mluví o stresu a psychosomatických problémech. Je podle vás možné, že by se nějaké onemocnění rozvinulo kvůli psychice?

To je více jak jisté. Dnes hovoříme o tzv. holistickém pohledu na jedince, přičemž dochází k propojení nejen psychické a fyzické stránky jedince, ale také stránky sociální a spirituální. Zjednodušeně lze tedy konstatovat, že naše psychické prožívání se může projevit, a často se i projeví, právě somatizací. Není snad člověka, který by při nějaké krizové situaci nesomatizoval. Jako příklad si můžeme uvést bolesti břicha při důležitých zkouškách. Skepticky ovšem nahlížím na takzvanou konverzi, která se má projevovat specifickou formou – ku příkladu jedinec, který něco záměrem přehlíží a situaci si nechce připustit bude mít zhoršený zrak či dokonce oslepne. 

Jste velmi zaneprázdněný, máte vůbec čas odpočívat? 

Vyhrazení si času pro odpočinek je určitě důležité, dříve jsem to moc nedělal, protože se mi stal můj obor koníčkem a neměl jsem potřebu, ovšem s postupem času se to změnilo a dnes si volný čas plánuji. 

Povětšinou trávím čas se svým partnerem, oba máme rádi společnost, dobré jídlo, cestování a kulturu. Pokud cítím, že chci trávit čas aktivně, zajdu se proběhnout, zkusím nějakou tu pěší turistiku nebo si zaplavu. U destinací nemám vyloženě specifické požadavky, zastávám názor, že mnoho atraktivních míst nabízí i naše republika. V zahraničí je pak mou srdeční záležitostí Berlín.

Máte u nás v regionu nějaké místo, které je Vám blízké a rád jej navštěvujete?

Mám rád celkově Karlovarský kraj, ač je mnohými vnímán často negativně třeba v možnostech studia, pracovního uplatnění nebo společenského klimatu. Osobně také cítím nedostatky, se kterými se mohu ztotožnit, ale vnímám i mnohá pozitiva.

Hodně blízký je Cheb, kde jsem se narodil a prožil velkou část dosavadního života a vůbec celé dětství. Často sem zvu své přátele nejen z Čech ale i zahraničí a když je provádím uvědomuji si, jak se město zejména v posledních letech proměňuje a co občanům nabízí.

Vezměte si ale i zbytek kraje, který má co nabídnout. Máme jedinečné památky (hrady, zámky, zříceniny, lidovou architekturu, rozhledny …), přírodní lokality a naučné stezky, muzea, kulturní a společenské festivaly, lázně a wellnessy či prostor pro aktivní odpočinek (koupání, hory, golf, cykloturistika, horolezectví …) a mnohé další.

Když bych pak měl jmenovat cíleně nějaká místa, rád bych se tomu vyhnul, protože jich je skutečně mnoho. Mnohé lidi kolem sebe ovšem šokuji tím (pozn. red. směje se), že pravidelně a s oblibou navštěvuji chebský hřbitov, protože se tam cítím velmi pozitivně, nabízí ticho k rozjímá a jsem blízko svým předkům a části rodinných kořenů. Ale jak uvádím, to je jedno z desítek míst, které bych mohl jmenovat.

Nejlépe to lze shrnout sloganem jednoho z projektů Karlovarského kraje „Karlovarský kraj – jeden den nestačí“.

Kde se s Vámi mohou lidé odborně v blízké době setkat?

Když se tak zamyslím, tento týden to bude komplikovanější, protože ho delší dobu plánuji volnější. Kupříkladu ještě zítra budu k zastižení na odborném kongresu v Praze. Celý následující týden ovšem strávím v zahraničí a o víkendu mě čekají milá setkání na svatbě kamarádky.

Další týden se ale vracím opět do plného pracovního procesu, protože zahajujeme v Chebu nový akreditovaný kurz první pomoci a jiné výukové normy ukončujeme. Samozřejmostí však zůstává, že během pracovního týdne budu v Budějovicích. Na začátku listopadu pak vyrážím přednášet do Prahy na 4. konferenci „Výuka První Pomoci Zážitkem“.

V dohledné době mě pak napadá kupříkladu Plzeň nebo na pozvání zamířím také do Mýta.

VID