Po společném vystoupení s předními českými umělci v pražském Rudolfinu jsme se postupně sešli se všemi třemi žáky františkolázeňské ZUŠky: Petrem Břeněm, Jonatanem Gangurem a Janem Šmrhou, ale také s jejich učiteli. “Byla to pro nás, ale i pro naše učitele, ohromná zkušenost, silný zážitek a také pořádný adrenalin,” řekl čtrnáctiletý Jan Šmrha.
Foto: Archiv školy
První dva jmenovaní jsou ze třídy učitele Bohumila Polívky, Honza se učí hře na pozoun ve třídě učitele Roberta Říšského. S úspěšnými žáky si povídala Jaroslava Rymešová.
Jan Šmrha (14 let) – pozoun
Kdo a co rozhoduje o výběru, který z žáků se zúčastní?
Určitě to byl můj pan učitel Robert Říšský, který mě přihlásil, a pak také to, že jsem měl v celostátním kole soutěže ZUŠ ve hře na žesťové hudební nástroje v roce 2018 úspěch. Získal jsem první místo. Jaká jsou pak kriteria dalšího výběru, přesně nevím. Vím, že se přihlašují ZUŠ z různých krajů. Vždy po třech letech se kraje střídají, takže na náš Karlovarský kraj se dostane jednou za tři roky. Žáky přihlašují jejich učitelé a vždy se hodnotí, jakých výsledků ten který žák dosáhl.
Co jsi říkal tomu, že jsi byl mezi nimi? Jaký to byl pocit?
Bylo to nečekané, ale příjemné a byl jsem rád. Měl jsem štěstí, protože konkurence byla veliká.
Co jsi od toho očekával a splnilo se tvé očekávání?
Očekával jsem, že mně to bude stát hodně, hodně cvičení. Mnohem víc, než je při běžné výuce. A můžu říci, že skutečnost mé představy předčila. Bylo to ještě horší, než jsem si myslel. Kromě „trénování“ při hodinách a doma nás čekaly ještě jednou za měsíc zkoušky přímo v České filharmonii, vždy jeden nebo i dva dny. Závěrečné soustředění před vystoupení pak proběhlo od 13. do 16. června, kdy jsme toto období uzavřeli společným koncertem s filharmoniky. Do Prahy jsme jezdili už od konce loňského roku, celkem to bylo 10 zkoušek.
Jaké si přivážíš dojmy z hraní s Českou filharmonií?
Byl to pro mne ohromný zážitek a spousta nových zkušeností, které jsem získal tím, že jsem mohl hrát skladby, které bych asi jinak vůbec ještě nehrál. Veliký nezapomenutelný dojem na mne udělalo i prostředí, kde jsme hráli, a umělci, se kterými jsme hráli. Přitom to byli všechno bezvadní lidé, kteří se na nás nijak nevyvyšovali, ale naopak s námi, vlastně ještě kluky, jednali jako s rovnými, a trpělivě nám předávali své zkušenosti, učili nás i různé „fígle“, jak hrát a zahrát složitější věci. Vlastně jsme hráli skladby, které jsem nikdy nehrál, a asi nikdy v životě hrát nebudu. Naučil jsem se přitom hodně, a pak učitel mi to potvrdil. I pro něj to byla velká zkušenost.
Samotný koncert pro mě znamenal velký adrenalin, kdy jsem hrál skladby, které bych opravdu ve svém věku a se svými dosavadními znalostmi nehrál, a kdy jsem cítil, že mi to jde. Po skončení jsem měl pocit, že bych si to chtěl zahrát ještě jednou, tak silný zážitek to pro mne byl.
Co tě nejvíce oslovilo, v čem vidíš největší přínos?
Vlastně jsem už na to odpověděl. Jen bych to rozšířil o radost z toho, že jsem se za tu poměrně krátkou dobu hodně nového naučil. Takže to tedy nebylo jen o té dřině, ale i o poznání. Čas, který jsme tím strávili, nebyl časem ztraceným. A hodně mne oslovil také přístup těch známých a skvělých hudebníků k nám, ještě žákům.
Jak dlouho již hraješ, co pokládáš za svůj největší dosavadní úspěch?
Hraju od svých asi 5 let. Začal jsem se učit hrát na flétnu, asi tak po třech letech mi pan učitel Robert Říšský doporučil, abych přešel na pozoun. Jsem za to rád. Můj zatím největší úspěch je z loňského roku, kdy jsem získal první místo v celostátní soutěži ZUŠ ve hře na pozoun a druhé místo za hru v triu. Letos pak samozřejmě vystupování s Českou filharmonií.
Můžeš prozradit, kolik je ti let a jaké jsou tvé plány do budoucna?
Po prázdninách nastupuju do posledního tedy 9. ročníku základky. Kromě hudby je mým velkým koníčkem – nebo spíš koněm – sport, především lehká atletika. Z té pak mám nejraději běh, sprinty i vytrvalostní běhy, ale myslím, že mi vcelku dobře jdou i ostatní discipliny. Taky se ještě věnuji skákání přes švihadlo, kdy jsem předminulý rok byl na mistrovství ČR ve své kategorii druhý.
Chtěl bych se sportu jednou v životě věnovat, a proto se chci přihlásit na sportovní gymnázium v Plzni.
Petr Břeň (17 let)
Kdo a co rozhoduje o výběru, který z žáků se zúčastní?
Pokud jde o faktory, které ovlivňují výběr žáka do projektu České filharmonie, jsou to především samotní učitelé daného žáka. Právě ti mají posoudit, zda je žák dostatečně připravený k zapojení se do takto velkého projektu. Nesmíme opomenout, že celá akce je rozkouskovaná do necelých šesti měsíců. Dále je to samozřejmě organizační tým Filharmonie, protože jsou samozřejmě omezené pozice. Ti rozhodují podle soupisu soutěží a akcí, kterých se žák v minulosti zúčastnil a které byly Filharmonii zaslány předem.
Co jsi říkal tomu, že jsi byl mezi nimi? Jaký to byl pocit?
Co se týče atmosféry ve Filharmonii, z počátku jsem měl trochu obavy, jak to vlastně bude fungovat. Vezměte si jen, že filharmonici jsou profesionálové, většina z nich jsou učitelé na konzervatořích, mají své mnohem talentovanější žáky, se kterými již umí nějak pracovat. A teď najednou mají strávit šest měsíců s úplně neznámými žáky z celé republiky. Ovšem jsou to taky lidé jako my. S panem Malimánkem, hráčem České filharmonie na tubu, jsme se trochu více poznali a na běžných zkouškách jsme se bavili téměř jako rovnocenní. Bylo to příjemné a zahřálo to u srdce.
Co jsi od toho očekával a splnilo se tvé očekávání?
Od celého projektu jsem očekával pouze to, že si ho náležitě užiji a podívám se do míst, kam se běžný ,,smrtelník‘‘ jen tak nepodívá. Objektivně jsem však bral tento projekt jako završení učiva na mé základní umělecké škole. Zároveň to byl i dárek pro mé blízké, moji rodiče i prarodiče se konečného koncertu zúčastnili a již teď vím, že se dlouhou dobu u nás doma nebude mluvit o ničem jiném.
Jaké si přivážíš dojmy z hraní s Českou filharmonií?
Ohledně mých dojmů z hraní s Českou filharmonií, nedá se to popsat. Je to pocit malichernosti jednotlivce, když hrajete jako jedno obrovské těleso v obrovské a majestátné Dvořákově síni obzvlášť, když si předem naposloucháte všechny skladby a potom jenom otáčíte hlavou při pauzách na jednotlivé sekce a již očekáváte ten líbezný tón fagotů, spojení dvou fléten ve Smetanově Vltavě, Gaudeamus igitur v závěru Brahmsovy Akademické slavnostní předehry, temného vodního panství z Dvořákova Vodníka. Zkrátka a jednoduše velkolepá nádhera.
Co tě nejvíce oslovilo, v čem vidíš největší přínos?
Nepřináším si však pouze dojmy, ale i nabyté zkušenosti. Nové techniky rozehrávání, usazení se, práce s rotorovými mašinami, to vše jsem pochytil od svého filharmonika. Dokonce i můj učitel se přiučil dalším novým poznatkům. Zkrátka se učíme celý život.
Jak dlouho již hraješ, co pokládáš za svůj největší dosavadní úspěch?
Nyní hraji jedenáctým rokem a za tu dobu se nedá říct, která z těch všech akcí byla mou nejlepší. Avšak dá se to říci objektivně. Jako úspěch za celých těch jedenáct let beru například skutečnost, že jsem dokázal zahrát na pět hudebních nástrojů. A pokud bychom měli už hodnotit všechny ty akce, i přes tři celostátní kola, dvě mezinárodní, nesčetné množství koncertů jako sólista, nebo s dechovým orchestrem, a besídek je hraní s Českou filharmonií tou korunovační akcí všech těch, které jsem zde jmenoval.
Můžeš prozradit, kolik je ti let a jaké jsou tvé plány do budoucna?
Pokud bych směl zabrousit do svého soukromého života, vezmu-li v potaz nadání a úspěch, kterého jsem dosáhl díky hudbě, i přesto směřuji úplně jiným směrem a zaměřením. Po ukončení střední školy plánuji studovat na Univerzitě Karlově jako zubní lékař, čehož jsem se chytil v osmé třídě a držím se ho i nyní v sedmnácti letech.
Jonatan Gangur (20 let), kontrabas
Kdo a co rozhoduje o výběru, který z žáků se zúčastní?
Tak to netuším. Asi organizátoři projektu oslovují ředitele ZUŠek určitých krajů.
Co jsi říkal tomu, že jsi byl mezi nimi? Jaký to byl pocit?
Byl jsem vybrán již podruhé, takže už jsem věděl, co mne čeká – že to bude spousta práce, ale zároveň jsem se těšil, že si zase po dlouhé době zahraji.
Co jsi od toho očekával a splnilo se tvé očekávání?
Očekával jsem hodně práce, a to se mi rozhodně splnilo.
Jaké si přivážíš dojmy z hraní s Českou filharmonií?
Zjistil jsem, že plno lidí, kteří tam se mnou hráli, to hodně prožívali a hodně cvičili, takže si to moc neužili, což je podle mne škoda.
Co tě nejvíce oslovilo, v čem vidíš největší přínos?
Největší přínos vidím v konání tohoto projektu. Je to super nápad a mělo by se v něm pokračovat zase s jinými lidmi.
Jak dlouho již hraješ, co pokládáš za svůj největší dosavadní úspěch?
Na kontrabas hraji od třetí třídy. Můj největší úspěch bylo třetí místo v mezinárodní soutěži Františka Simandla ve hře na kontrabas v Blatné a 3. místo v ústředním kole celostátní soutěže ZUŠ ve hře na kontrabas.
Můžeš prozradit, kolik je ti let a jaké jsou tvé plány do budoucna?
Je mi 20 let a můj hlavní cíl je dodělat vysokou školu – Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy, kde studuji fyziku.