Mnoho hodin za volantem a odpovědnost za cestující, to vše zažívají řidiči a řidičky autobusu. Tato profese byla až donedávna spíše výsadou mužů, což se pomalu mění. Jednou z řidiček autobusu je také Helena Kobrová z Chebu, která vozí děti i dospělé na výlety i dovolenou. O tom, jak se k této práci dostala, jak ji přijímají mužští kolegové, ale i tom, jak se dá profese řidičky skloubit s rodinou, si s ní Živé Chebsko povídalo.
Foto: Archiv Heleny Korbové
Co vás vedlo k tomu, že jste se stala řidičkou autobusu?
Odmala jsem chtěla pracovat s dětmi – teď je vozím autobusem. Ale od začátku. Doma jsme auto neměli, a tak mě nikdy ani nenapadlo, že budu řídit takové vozidlo a ještě k tomu plné lidí.
V patnácti letech jsem si udělala řidičský průkaz na malý motocykl. V té době jsem se také díky svému švagrovi dostala k řízení auta. Bylo to jen na zahradě. V osmnácti jsem si udělala papíry na osobní auto a řízení mne velmi bavilo a vlastně baví dodnes. Ale v porovnání s autobusem, když sednu do osobního auta, mám pocit, že sedím na zemi. Pohled z výšky je něco úplně jiného.
Moje původní povolání bylo úplně jiné, byla jsem úřednice a v poslední době řidička čehokoliv – vyzkoušela jsem si auto, náklaďák i autobus.
Foto: Archiv Heleny Kobrové
Jak to všechno tedy začalo?
V devadesátých letech, když většina lidí začala cestovat za hranice, tak si udělal náš rodinný přítel autodopravu a začal jezdit do Španělska. Když se vrátil domů, vždy jsem slyšela – jsem unavený, mám toho dost. Měla jsem tak trochu pocit, že přehání, nedokázala jsem si tu práci představit. Smála jsem se a říkala, že to, co on najezdil dopředu, jsem nacouvala. (smích)
Právě onen přítel mne přihlásil do autoškoly. Nejprve jsem si udělala řidičák na nákladní auto, po roce na velké vleky a po dalším roce na autobus. Tenkrát jsem dělala v cestovní kanceláři a víkendy jsem už jezdila zájezdy. Vzhledem k tomu, že tehdy to byla převážně mužská práce, někteří lidé se na mne koukali divně.
Pamatujete na svoji první jízdu?
Moje první jízda velkým autobusem byla odvoz dětí na tábor do Hohenbergu. Sraz tehdy byl u chebské Elektry. Když jsem přijela, rodiče koukali a udělali krok vzad. Dnes už se tomu směju.
Aktuálně jezdím u autodopravy, takže ne u MHD. Mám ráda dlouhé trasy, jezdím na zájezdy s lázeňskými hosty a také vozím výletníky do ciziny na dovolenou.
Jak se k vám jako ženě chovají mužští kolegové?
Mužská část řidičů mne vnímá spíše s úctou než aby mi dělali nějaké naschvály. To, že se z řidičů stávají – jak jen to slušně říct – lidé, kteří nepřemýšlejí, je známo. Po cestě na dálnici už spolehlivě poznám, kdo jede například za mnou. Ti slušní mi mi dávají přednost, přibrzdí a nechá mne jet. Nebo potkávám takové, kteří troubí, mávají a rozčilují se. Pak vjede před autobus a třeba prudce zabrzdí. Tak už poznám, co to je za řidiče a na co si dát pozor.
Jak se dá skloubit takové náročné povolání a rodina?
Jsem neustále na cestách, ale můj život je hlavně rodina. Manžel, děti a vnučky. Potom teprve práce, která mě – kromě finanční částky – opravdu moc baví. Ono se ne nadarmo říká, že práce, která baví se dělá sama. Moje rodina si už za ty roky zvykla, že jsem hodně na cestách. Není to tak dávno, co jsem vezla jako řidička autobusu syna s rodinou na dovolenou. Když manžel může, a je místo v autobusu, jede se mnou. Práce, kterou vykonávám, se dá s rodinou skloubit jen tehdy, když je rodina chápající a hlavně manžel. Jezdím hodně a ráda, už to je třicet let, co sedím za volantem.
Na dlouhých cestách je člověk v autobuse jako doma. Já mám ve své kabelce tolik věcí, že váží asi patnáct kilo, ale mám tam vše na „přežití“.
Kam až jste se dostala s autobusem nejdále?
Ani nevím, dostala jsem se do Belgie, Francie, Dánska, Španělska a tak bych mohla pokračovat.
Foto: Archiv Heleny Kobrové
Zvládáte také nějaké opravy?
Tyto nové autobusy se na cestách špatně opravují. Ale když to není oprava typu například převodovky, tak vyměnit řemen, nalít vodu nebo vyměnit pneumatiku, to zvládám.
Jak vidíte budoucnost?
Vím, že nebudu jezdit do sedmdesáti let – i když nevím, ale asi budu jezdit, jak dlouho to půjde a zdraví dovolí. Můj názor je, že k řízení vozidla, ať je to bus nebo osobák, musí mít člověk vztah. Možná je to dědičné, ale vím, že mne žádný profesní průkaz nenaučil jezdit (smích). Můj bratr jezdí náklaďákem. Sestra měla taky řidičák na náklaďák. Jízda v autobuse je někdy super, zasmějete se, lidé jsou v pohodě, nejste utahaní, tak máte pocit, že je ta práce dar. Ale jindy nasednete a máte pocit, že je vše špatně – i takové dny jsou. Lidé jsou nervózní, před vámi dlouhá cesta, počasí špatné.
Když jedu v noci, občas si říkám, že je tma, co žere světlo, že to nedám, to znamená, že nic moc nevidíte, i když svítíte. Ale pak zjistíte, že musíte. Ti lidé, co sedí za vámi, vám věří, že to dáte a dovezete je do cíle.
Jízda autobusem je mým koníčkem, a tak bych neměnila. Zvládám jízdu ve všem, co má volant. Tahle práce by mi chyběla, sednout si za ten velký volant a dovést lidi do práce, na výlet, na dovolenou. Takže vím, že dokud budu moci, dokud mi to dovolí zdraví a manžel, tak budu jezdit. Neumím odpočívat, miluji rodinu a svou práci. Věřím, že mám před sebou ještě mnoho kilometrů bez nehod.