Je mu teprve sedmnáct let a přesto se vydal pěšky na trasu dlouhou 600 kilometrů. Jeho jméno je Maxim Havlík, pochází z Uherského Hradiště a z dlouhé chvíle se vydal vstříc osudu. Během osmnácti dnů prošel bezpočet měst a obcí v jižní části České republiky. Nakonec došel až do Aše. Na cestě ho trápila bolavá záda a nohy, ale i tak to nevzdal. Během cesty navíc zažil nespočet zvláštních zážitků. Co ho nejvíce šokovalo a jaká města se mu v Karlovarském kraji nejvíce líbila? Nejen na to odpověděl v rozhovoru.
Proč jste se na tak dlouhou vzdálenost vydal? A ještě k tomu pěšky?
Od malička se zajímám o historii. Vždy mě fascinovali poutníci, kteří se vydali do Říma a Jeruzaléma. Bylo to v dobách, kdy to nebylo bezpečné a bylo to jiné. Na konci základní školy jsem si vymýšlel, kam bych pěšky mohl dojít. Mým snem bylo dostat se na Gibraltar. Byl jsem jednou takhle na dovolené, kde jsem přemýšlel, o tom, jak bych tam došel. Na internetu jsem se dozvěděl, že nejsem sám, že je takových lidí víc. Nakonec jsem si dal batoh na záda a zkusil jsem dojít aspoň do nejzápadnějšího města České republiky. Hlavně je to z důvodu toho, abych symbolickým způsobem oslavil sté výročí od Československa a zároveň si tak trochu plním svůj dávný sen. Po Česku jsem se vydal kvůli tomu, že nejsem ještě plnoletý a mohl by někde v zahraničí kvůli tomu vzniknout problém.
Co jste během cesty dělal?
Během cesty jsem si psal deník, napsal jsem si tam i obec nebo město, kterým jsem prošel. Dále jsem si poznamenal zajímavosti z místa, kterým jsem prošel. Chodil jsem po zvláštních lokalitách a po poutních místech. Nespěchal jsem. A v dané obci anebo městě jsem se zdržel tak dlouho, jak hodně mě to místo zajímalo. V Táboře jsem se stavil v muzeu a na náměstí protože jsem tím městem byl nadšen. V Karlovarském kraji jsem delší strávil v Novém Hrozňatově, Františkových a Mariánských Lázních a samozřejmě v Aši.
Dorazil jste až do Karlovarského kraje, co vás tu nejvíce oslovilo?
V Mariánských Lázních mě fascinoval například kostel Nanebevzetí Panny Marie, kde jsem se zastavil na mši, protože ten den byl svátek Jakuba, který je patronem všech poutníků. Nesměl jsem samozřejmě minout kolonádu se zpívající fontánou. Cestou jsem prošel Alej Svobody, celou hlavní třídu s hotely. Byl jsem také v areálu poutního místa Maria Loreto. Celé jsem si to tam prošel. Toto místo bylo pro mne zajímavé především proto, že se jednalo o poutní místo, takže jsem si tam odpočinul. Další nádherné město byly Františkovy Lázně. Tam mě potkal Němec, který mě prý viděl i v Mariánských Lázních a zajímal se o mě. Natočil jsem si nějaký místní pramen a vyrazil spát. Spal jsem tam u skautského tábora a ráno mi tamní správci dali snídani a kafe. Během cesty jsem prošel i kolem hradu Seeberg. V Aši mě přívital ohromný déšť, ale jak jsem byl šťastný, tak mi to bylo i jedno. Dal jsem si na náměstí smažák, nakoupil pohledy a jel vlakem domů.
Měl jste během svého putování štěstí na zajímavé okamžiky?
Ano. Bylo jich hned několik. Například mě zastavil číšník v Mariánských Lázních a ptal se mě, kam jdu. Když jsem mu vysvětlil účel mé cesty, zůstal z toho paf. Nakonec mi věnoval oplatky. Mimo jiné mi lidé v Mariánských Lázních zaplatili i guláš. Jinak obecně mě potěšila pohostinnost lidí v Česku. Hodně lidí mě před cestou přesvědčovalo, že Češi nejsou pohostinní. Na cestě jsem nepotkal člověka, který by mi nepomohl. To jsem nečekal. Od Vysočiny jsem narazil na spoustu obcí, kde byly rybníky, to u nás není moc vidět, takže mě to překvapilo také. Rybníků je u nás málo.
Co nocleh? Kde jste spal?
V noci jsem spal v houpací síti ve spacáku. Spal jsem normálně pod širákem, stan jsem neměl. Pod sebou jsem měl rozloženou větší plachtu, kterou jsem v případě potřeby použil jako střechu, když pršelo, jinak mi sloužila jako koberec pod nohami. Během osmnácti dní, co jsem byl na cestě, se mi podařilo mít pouze třikrát střechu nad hlavou, jinak jsem spal venku.
Před spaním a po spaní se musí člověk i umýt. Jak jste to řešil?
Ráno jsem se najedl, umyl jsem se ve vodě z lahve, kterou jsem si nesl s sebou. A vydal se na cestu. Večer jsem se většinou umyl v nějakém přístupném rybníku, který byl poblíž místa, které jsem si vyhlédl k přespání. Na záchod jsem šel, kdy jsem chtěl. Ve městech, když jsem potřeboval, šel jsem na záchod v restauraci, a většinou jsem si tam hned i něco malého dal k jídlu. Jinak jsem také chodil na veřejné záchodky, a kde to nešlo, jsem šel do přírody. Prádlo jsem si vypral práškem na ruční praní. Pak jsem si vyprané kusy sušil zavěšené kolíky na svém batohu a tak mi uschly během cesty. Taky se mi stalo, že mi tričko uletělo. Bohužel jsem ho už nenašel. Celkem jsem měl s sebou 4 trička, 3 kraťasy a ponožky. Některé jsem i prochodil a tak jsem si musel během cesty koupit nové.
Prošel jste několika městy. Jak jste si trasy vybíral?
Podle map v GPS. Vždy jsem se podíval do svého mobilu, co je v dané obci a městě zajímavé a podle toho jsem se rozhodl, zda přes tu danou obec anebo město půjdu, či nikoliv. Pokaždé jsem se rozhlédl, které město je ode mě vzdálené zhruba těch 30 kilometrů a to byl můj cíl. Do mapy jsem se pak díval pouze občas, když jsem nevěděl, kudy jít.
Kolik jste v průměru denně ušel kilometrů?
V průměru to bylo zhruba 35 kilometrů denně. Někdy jsem ušel i 42 kilometrů. Záleželo hodně na tom, kolik zajímavých míst jsem viděl a jak hodně mě dané místo zajímalo. Pokud jsem šel úseky, kde bylo hodně lesů anebo tam nic překvapivého nebylo, moc jsem se tam nezdržoval a tak jsem mohl kilometrů ujít ještě více. Celkem jsem nachodil přes 600 kilometrů.
Šel jste celou dobu po silnici?
To ne. Nechodil jsem po silnicích, ale výhradně po turistických značkách nebo po cyklostezkách. Kdybych šel po silnici, neviděl bych tolik zajímavých věcí.
Jak jste řešil stravování?
Ke snídani jsem měl rohlíky se slaninou a hořčicí. Dělal jsem si vždycky obří snídaně, abych vydržel sytý co nejdéle. V mém batohu nesměl chybět ani energetický nápoj. Na oběd jsem se snažil chodit na meníčka. Co jsem nesnědl na snídani, jsem si nechal na večeři. Kdykoliv jsem měl málo vody, požádal jsem kolemjodoucí o vodu a vždy mi vyhověli. Nikdo mě neodmítl. Pitnou vodou jsem si i čistil zuby.
Nastaly u vás i během cesty zdravotní komplikace?
Pouze zpočátku. Velmi mě bolela záda a nohy. Udělaly se mi dokonce i puchýře. Musel jsem to vydržet. Nakonec si moje tělo zvyklo a ke konci cesty už jsem žádnou bolest nebo zdravotní problémy nepociťoval. Ani slunce, které svítilo téměř během všech dní, co jsem po jižní straně republiky šel, nedělalo žádný problém.
Co máte v plánu do budoucna?
Určitě bych se někdy zase znovu podíval do Mariánských Lázní, kde se mi opravdu hodně líbilo. Přemýšlím i o tom, že bych vydal knihu s poznámkami o místech, kde jsem byl, abych to shrnul. A také bych všem lidem, kteří mají čas, doporučil, ať vezmou batoh na záda a neváhají a vyrazí, protože vyrazit na takovou cestu je velmi zajímavé.
VID