Mistr Jan Hus a jeho duchovní odkaz nejen v pravoslavné církvi

Mistr Jan Hus vešel do dějin našeho národa jako neohrožený a duchovně svobodný kazatel, reformátor a univerzitní mistr. Jeho život bývá spojován především s Betlémskou kaplí, kde působil jako kazatel. Betlémská kaple sehrála nesmírně důležitou úlohu při formování a výchově mladých českých bohoslovců i celého českého národa. Jan Hus kázal v češtině i v latině a jeho oblíbenost spočívala v aktuálnosti témat, kterých se jeho kázání dotýkala. Už zde bylo jasné, že jeho životním poselstvím se stane výzva a důraz obrodit a znovu posvětit církev i společnost hlásáním čistého Kristova evangelia, ke kterému se Hus na své životní cestě osvobození vůči světským i církevním autoritám stále více odvolával.

Připomeňme, že mistr Jan Hus žil ve velmi složité církevní i politické situaci. Řada lidí vzpomínala na zlaté časy vlády Karla IV., Václav IV. bojoval o své postavení s bratrem Zikmundem, trojpapežství narušilo a podlomilo papežskou autoritu, doma i v zahraničí vystupovalo čím dál více duchovních, kteří otevřeně kritizovali nešvary římskokatolické církve a snažili se církev reformovat a navrátit její pozornost zpět k autoritě Písma. Onou poslední kapkou, která Husa postavila zcela otevřeně proti tehdejší „autoritě“ církve, bylo vystoupení proti prodeji odpustků. Když Hus toto počínání veřejně odsoudil, postavil si proti sobě nejen církevní autority, které mu vyčítaly šíření zakázaného Viklefova učení, ale i samotného krále Václava IV., který měl z prodeje odpustků taktéž slíbený svůj podíl. Hus pak pod hrozbou interdiktu opouští Prahu a pobývá střídavě u různých ochránců a podporovatelů šlechtického stavu až do okamžiku, kdy se vydá na svou poslední cestu do Kostnice, kde byl předvolán hájit se na 16. ekumenickém sněmu západní církve. Tento sněm si kladl za cíl reformovat církev a především ukončit papežské schizma. Jan Hus se měl na tomto sněmu obhájit z kacířství. Ani sebelepší obhajoba mu už ale nemohla zajistit skutečně otevřený proces, na kterém by mohl předložit své názory a diskutovat o nich – sněmu se už účastnil s cejchem uvězněného kacíře, na kterého po dlouhé době dosáhla ruka tehdejší církevní moci.

Máme-li dnes hovořit o Husově odkazu v pravoslavné církvi, je potřeba správně rozumět jeho oběti. Oběti, kterou Jan Hus přijal zcela dobrovolně, ve snaze západní církev reformovat a očistit. Pravoslavná církev takovou oběť považuje za nový křest, akt vůle obětování se za Krista a apoštolskou čistotu víry. Hus je nám navíc blízký svým neustálým překračováním jasně vymezených hranic, které tehdy oddělovaly klér, šlechtu a prostý lid. Je nám blízký lidový a národní rozměr jeho duchovenské práce – jeho péče o český jazyk, o české studenty a prostý lid, který upřímně miloval, na který jako pastýř dohlížel, zastával se ho a dával mu naději a důstojenství Kristovo učení nést a spolupodílet se na něm. Otisky těchto stop pak spatřujeme v jeho schvalování přijímání podobojí pro všechny, v jeho snaze přiblížit zásadní teologické otázky prostému lidu i ve veřejném odsouzení všech nešvarů světských i církevních autorit.

Památka a pozitivní odkaz mistra Jana Husa prochází napříč celým ekumenickým spektrem křesťanských církví. Mistr Jan Hus bude navždy inspirací a zosobněním hájení pravdy Kristova evangelia, pro každou křesťanskou církev, která má na zřeteli zájmy národa, duchovní kultivaci a zároveň i směřování národa k Boží pravdě a spáse, jako k absolutním hodnotám, které přesahují jakýkoliv pozemský statek. Jan Hus nám svými slovy „Hledej pravdu, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, říkej pravdu, drž se pravdy a braň pravdu až do smrti“ svědčí především o své naději v Krista, která mu nedovolila vzdát se této pravdy ani tváří v tvář světským i církevním autoritám. Ani tváří tvář ohnivé hranici, která sice zadusila jeho časný život, nikoliv však jeho trvající odkaz pravdu žít i bránit.

otec Vít Metoděj Kout

krátký výtah z komponované přednášky emeritního metropolity vladyky Kryštofa a otce Metoděje „Mistr Jan Hus – světec nebo kacíř?“, Městské muzeum Františkovy Lázně (2015)