Také máte jistě radost, když vás něco nebo někdo příjemně překvapí… V minulých dnech jsem měla, ač právě procházím svým Slzavým údolím, několik takových milých a nečekaných překvapení! Vyberu jen jedno, protože totiž: obrázek od Romany Štrynclové, malířky, fotografky, kulinářky, mě dostal.
Ona po mně ta moje milá kamarádka z Brna vždycky chce, abych napsala básničku k jejímu obrazu, portrétu kočky nebo kocoura z nějakého kočičího útulku.
Namaluje obraz jejich maskota a ten obraz se pak draží i s mou básničkou… Vydražené penízky pak putují pro příslušný útulek. Od té doby, co to tak dělá, už zajistila opuštěným a nemocným kočkám, s pomocí těch, co obraz draží, velikou kupu peněz. Romano, díky za to!
Nemyslete si, že to je pro mě snadné, psát báseň na objednávku! Kolikrát, i když jsem vlastně o těch božích tvorech psala od dětství a je mi to téma blízké, musím nastudovat všechno, o té kočičí předloze, nejvíc mi asi dal zabrat slepý kocourek. Přečetla jsem toho o kočičí slepotě spoustu. Nakonec jsem se dostala až k Pražskému orloji a Mistru Hanušovi! Snad je to vše dobře ukryto v podhoubí té básně. – Tentokrát na mě jukla spleť koťátek v krabici.
Dýchla na mě naděje. Ten obsah krabice z Romanina facebooku, je pro mě hodně posilující! Znám dobře roztodivné kočičí ukrývání do všech možných i nemožných krabic a krabiček. Pohladil mě silný pocit domova a bezpečí. Mám dost velký dům, ale někdy hledám alespoň jednu pradávnou krabici dětství, do které bych si zalezla se všemi koťaty. A bylo by mi dobře a bezpečno v tom kočičím sboru, kde by to na mě vrnělo ze všech stran a já se svým poživačným vrněním byla bych nedílnou součástí toho klubka.
Přeju vám hodně radosti a naděje, mí milovaní čtenáři. A totéž i všem kocourům, kočkám a koťatům.
Alena Vávrová – básnířka
24. týden