Mám radost. Byla jsem v divadle. Viděla jsem Dva životy pana Perla (dramatizace románové předlohy, francouzský autor Timothée de Fombelle. Západočeské divadlo v Chebu, 8. 6. 2017, texty písní tvoří básně Zbyňka Havlíčka, jehož mám doma čtyři sešity).
Zážitek. Nečekaný. Naprosto nepodbízivý kus. Dovolte, abych vám přečetla esemesku, kterou jsem ještě v autobuse, hned po představení, poslala hercům: „Gratuluju! Naprosto nekonvenční. Pro mě, ze mně i o mně. Jsem totiž obstarožní víla. Doufám, že jste si to i vy užili, u vědomí toho, že ta dramatizace vyžaduje vnímavého diváka s vyšší imaginací a duší dítěte. A taky kousek alternativního bláznovství. Ne toho vžitého… A rovněž základní orientaci v dějinách… Světa. A lásky. – Díky!“
Kasovní trhák to nebude!
V průběhu hry jsem měla chvílemi pocit, že se herci poněkud stydí.
Mě dojímaly, a to velice, některé scény s loutkami. Byly krásné ty loutky i jejich zakuklení vodiči. Byly jednou bytostí, a to dvojjedinou. Bílá a černá.
Ty jejich ruce! Jejich magický tanec, plavba vzduchem. Sklon hlavy. Jejich promluvy a jednoduchá, archetypální až, gesta.
Krásná pohádková křišťálová hudba – voda. Přesně pro víly tančící na úplňkem osvětleném lesním palouku. Přála jsem si, aby si pro mě přišly do první řady a já mohla s nimi do kola. A ony přišly!!!
Pak Žluté živé hvězdy a křehké krokusy padají i s kufry do šíleného ohniště, které nepřestává trvat. Šípy přesně zabodnuté v živé šiky. Šípy, o kterých jen vím, že padají na jeviště světa z těch nejvyšších míst.
Umírající, nejspíš poslední, bílý jaguár. Stínohra na zdi. Štvanice. Zabolí mě zbytečné zesílení basů i síla ozvučení první písně, dokonce až tak, že moje uši nepochytají vůbec text, který byl jistě důležitý. Jinak by tam píseň nebyla.
(V duchu jsem se byla vyčůrat a brala to jen jako zesílenou reklamu… )
Co dodat? – Kasovní trhák to jistě nebude. Asi proto, že divadlo zatím ještě není zcela konzum, který postupně získává všemi možnými i nemožnými prostředky moc nad stádem. Stádo nepřestává plnit své stále se zvětšující žaludky. Rostou a rostou, zatímco duše a srdce chřadnou. Malý princ je směšná loutka a orgány, které se málo používají, zakrňují.
Díky za odvahu, Západočeské divadlo v Chebu!
Teď já sem propašuju svou báseň ze sbírky Café Illusion, ALFA-OMEGA 2012
ZAHLÉDNOUTI VÍLU
Když zahlédneš Vílu
Zmizí
Přesto Ty Chceš
Zahlédnouti
Vílu
A ještě něco. Takový další kousek přímo ze života: nezapomenu na malou modrošedou divadelní myšku, která se krčila v rohu chodby až ve druhém patře divadla a třásla se strachy. Pak vešla růžová Paní kočka, vzala myšku opatrně do zubů a vynesla ji ven, na Divadelní náměstí.
Alena Vávrová – básnířka
23. týden