Barevné sukně s charakteristickými kapsami, šperky z netradičních materiálů a mnoho dalších výrobků Lenky Houtke znají už nejen zákazníci z Chebska. Také její fotografie, na kterých mapuje mizející místa, oslovily tady i za hranicemi. Svoji tvorbu vystavuje v různých částech naší republiky a setkat se s ní mohou zájemci také na různých kulturních i společenských akcích. Živé Chebsko si s výtvarnicí povídalo třeba o tom, jak její díla vznikají, kde čerpá inspiraci, ale i o tom, jak může být pořizování fotek „urbex“ akční.
Co vás přivedlo ke tvorbě?
V podstatě jsem si vyráběla doplňky a předělávala oblečení už odmala. No, možná, ne tak úplně, ale když vezmu v úvahu to, že ani oblečení pro panenky nikdy nevydrželo v původním stavu, tak to tak asi opravdu bylo. Mojí základní potřebou bylo vždy být originální. Považuji za nepřípustné, potkat při procházce městem minimálně tři lidi, kteří by měli kolem krku stejné korále jako já, nebo dokonce třeba stejnou sukni či triko. To je hrozná představa, úplná noční můra. Úpravy oblečení a doplňků tedy byly vždy součástí mého života, dokonce jsem i zvažovala vysokou školu oděvního návrhářství… Když jsem poprvé uviděla polymerovou hmotu, okamžitě mě napadlo nekonečně mnoho způsobů, jak ji využít, navíc jsem si doplňky mohla začít přímo vyrábět a ne jen dolaďovat. V navlečení korálků na šňůru nebo na pletení náramku z bavlnek prostě nespatřuji dostatečnou dávku kreativity. Od prvního pokusu o výrobu něčeho stoprocentně svého jsem byla lapena, a i když výsledky zdaleka nevypadaly tak, jako v mé hlavě, byla to láska na první pohled.
V současnosti jste úspěšnou a vyhledávanou oděvní výtvarnicí, návrhářkou, šperkařkou a vaše tvorba dávno přesáhla hranice regionu. Jaké byly začátky?
To se psal rok 2011. Měla jsem prvních pár sad neskutečně ošklivých, ale za to stoprocentně handmade šperků, které jsem nosila a byla na ně neskutečně hrdá. Tak moc, že jsem si dala nějakou fotku na facebookový profil. A začali se mi ozývat přátelé, že by chtěli tu náušnice, tam náhrdelník. Něco pro maminku, něco pro přítelkyni… a já začala vyrábět a testovat, především více pro sebe, protože jsem se chtěla nejprve s hmotou naučit lépe zacházet, vědět, jaké má limity, a najít řešení pro každého, kdo se ozval. Těchto pár lidí mě neskutečně posunulo dál, moje výrobky jim dělaly radost, a to byl nejkrásnější pocit, který jsem kdy zažila. Ten kousek mě, který vznikl na přání, prostě a jednoduše dokázal někoho potěšit. Zájemci také přicházeli s různými výzvami, jako jsou brože nebo náramky, a já musela řešit technickou stránku nových výrobků. A pak z ničeho nic přišla první nabídka prodeje na trhu, samozřejmě jsem souhlasila, něco málo jsem měla v šuplíku posbíráno a chtěla jsem vědět, jak na to budou reagovat i cizí lidé (do té doby bylo vše vždy jen pro přátele). Když jsem zjistila, že se šperky líbí a dokonce i prodávají a vykouzlí ostatním na tváři stejný úsměv, jako mým blízkým, bylo o budoucnosti rozhodnuto.
Dnes toho vyrábíme trochu více. Zákaznice máme z celé republiky i ze zahraničí, ale pořád jsou pro nás důležitá hlavně osobní setkání na akcích a individuální přístup. Teď se jistě divíte, proč najednou používám množné číslo. Je to jednoduché, jsme teď dvě. S rozšířením sortimentu o oděvy jsem začala spolupracovat s úžasnou dámskou krejčovou Alenkou, se kterou jsme si padly do oka právě kvůli stejnému přístupu k zákaznicím. Tedy ona je mimo jiné nejlepší krejčovou široko daleko, protože dokáže realizovat všechny mé nesmyslné nápady a jako jediná chápe moje představy (a dokáže se vyznat v mých nákresech).
Kde čerpáte inspiraci?
Všude kolem sebe. Zní to jako klišé, ale je to tak. Nápady ke mně přicházejí víceméně samovolně. Jednou vidím vzor v oloupané zdi, podruhé v nějakém kvítku… Pokud přemýšlím nad tím, že by bylo potřeba doplnit něco konkrétního, co v našem sortimentu chybí, nikdy nejsem s výsledkem spokojená a končí v šuplíku. Stejně tak se to má i s látkami – miluji jejich nakupování, hrozně ráda si je osahávám a zkouším, zda jsou příjemné na dotek, jak jsou kvalitní, a vybírám je zásadně bez rozmyslu, podle pocitu, aniž bych s nimi měla už jasné plány. Když pak dám doma dvě tři látky vedle sebe, je skvělé, mít najednou ten pocit – tohle je ono, ty k sobě patří.
Občas ráda jen tak usednu k pracovnímu stolu a začnu jen tak, bez předchozího rozmýšlení, „něco“ tvořit… a ono z toho vždycky něco zajímavého vyjde. Někdy jsou výsledky této automatické tvorby tím vůbec nejlepším a zároveň je to pro mě forma odpočinku od té „skutečné“ práce.
Se svými výrobky se zúčastňujete různých soutěží, vystavujete. Kde se mohou zájemci setkat s vaší tvorbou?
Poslední rok či dva jezdím spíše na větší a vzdálenější akce, které jsou více zaměřené na design. Ale zrovna teď se chystáme na Chebské dvorky, které jsou mou srdeční záležitostí už od jejich prvního ročníku. Tam bych si určitě dovolila pozvat všechny, a to nejen za mnou na náměstí před Františkánským kostelem, ale také na všechny ostatní dvorky a dvorečky a na veškerá rozmanitá vystoupení, výstavy nebo workshopy.
Přes léto budu hlavně na akcích na druhém konci republiky, ale samozřejmě se se mnou zákaznice z okolí Chebu mohou vždy sejít u mě v dílně nebo vyřídit objednávku e-mailem. Osobní předání je v těchto případech samozřejmostí.
Jinak se šperky i se sukněmi je možné se seznámit na webových stránkách (www.lh-design.cz) či Facebooku (facebook.com/lhdesign.cz/).
Když vás kontaktuje zájemce, že bych chtěl například jeden z vašich zajímavých produktů, co pro to musí udělat?
Záleží na tom, co si zákaznice či zákazník (ano, občas se najdou i muži, kteří chtějí své drahé polovičky potěšit a ví, jak na to) přeje. Ale vcelku stačí vždycky jediný krok – ozvat se na e-mail, telefonicky nebo zprávou přes Facebook.
Se šperky je to jednoduché. Většinou dostávám jen zadané barvy a nějaký odkaz na podobnou věc z mé galerie a vlastně jen vyrábím podobný šperk v barvách na přání. Občas se také stává, že dostanu pouze fotku třeba společenských šatů a mám v tvorbě volné ruce, jde jen o to, aby šperk šaty vhodně doplnil. To zbožňuji, když mi zákaznice svěří takový úkol s plnou důvěrou.
Se sukněmi je to o něco složitější, máme sice střihy velmi univerzální a používáme úplet do pasu, takže se sukně přizpůsobí, ale máme vždycky raději, když se nám zákaznice přeměří, a vůbec nejlepší je, když dorazí na nějakou prodejní akci, kde si vyzkouší, jak jí sukně sedí. Podle toho pak přizpůsobíme kousek šitý přímo na míru. Je tam toho víc, mám teď dokonce rozpracovaný článek na téma ideálního objednávání sukní na svůj web, tak možná bude nejlepší, když zájemci nahlédnou přímo tam.
Vy jste také kromě všech vyjmenovaných profesí známou fotografkou. Věnujete se focení „urbex“, můžete nám váš koníček přiblížit?
Rozhodně si nemyslím, že bych byla známou fotografkou. Spíš je to focení takovou automatickou součástí objevování „moderních ruin“ a také trochu pokus zachytit tu atmosféru, kterou opuštěná místa mají. V podstatě se jedná o průzkum zchátralých a nevyužívaných prostorů, pro laika tady z okolí bych to vysvětlila asi tak, že se člověk sebral a šel se podívat do kláštera v Chebu na Spáleništi. Tedy, do nedávna to ještě bylo reálné… Je hrozně zvláštní na takovém místě být, vnímat celou tu zkázu a zároveň nádheru drobností, když si člověk uvědomí, jak si příroda bere zpět to, co bylo původně její. Ten pocit marnosti a toho, jak si my lidé nevážíme ani toho, co jsme sami vybudovali. Také se zamýšlíte, jak to vypadalo v dobách minulých, a skoro vidíte, kde co bylo, co tam lidé dělali, a historie na vás přímo dýchá. Řekla bych, že je to nepopsatelný dojem – stát na nějakém takovém místě znamená mít stovky hrozně smíšených pocitů a jediné, o co se snažím, je zachytit fotografií alespoň procento z nich.
Vlastně bych řekla, že je to i můj nejdůležitější odpočinek a příležitost vyčistit si hlavu od ostatních myšlenek. Moje tvorba je celkově dost barevná a hravá a taková veselá, ale aby byl „vesmír v rovnováze“, občas od toho uteču do něčeho ponurého a smutného a užívám si objevování krásy na těchto místech, stejně jako hloubku pocitů, které v člověku probouzí.
Zní to dost akčně, máte nějakou zajímavou příhodu z focení?
Občas to je docela adrenalinový koníček, když tak trochu čekáte, která podlaha se pod vámi propadne, nebo když narazíte na nějakého „obyvatele“ nebo špatně provedete průzkum na internetu a objekt v reálu pak vypadá hlídaný a jen čekáte, kdy budete příslušníkům vysvětlovat, že opravdu nerabujete… Nejhorší, ale zároveň paradoxně nejlepší je, když najdete někde informace o stavbě, jedete na výlet, a po příjezdu teprve zjistíte, že se změnil vlastník a objekt je uzavřený a probíhá rekonstrukce. Sice si uděláte zbytečný výlet, ale aspoň vás hřeje u srdce, že to nebude další z mnoha staveb, která skončí jen jako prach a smutná vzpomínka na zašlých fotografiích…. . Nejkrásnější vzpomínky mám asi na výlet do Belgie, kde je opuštěný zámek, který je pro nás blázny, co urbex milujeme, asi obdobně zásadní, jako je pro milovníky umění třeba vidět naživo Monu Lisu nebo nějakého Picassa. To jsme se tak u kávy rozhodli, že by bylo fajn tam někdy zajet… a o hodinu později jsme vyráželi. Těch pár set kilometrů bez průzkumu, zda stavba pořád ještě stojí, bez jakékoliv jistoty, že ji najdeme a dostaneme se dovnitř. Vše se podařilo a bylo to naprosto úžasné, skvělé a pořídila jsem tam stovky fotek… jen když jsme vyšli ven a na chvíli si sedli na nádvoří a kochali se tou nádhernou, tak nás zaskočil belgický policista a rovnou s nemalou pokutou, a okamžitě chtěl ukázat fotoaparát a nutil mě mazat fotografie. V tu chvíli jsem myslela, že je to konec světa.. ..ale náhodně jsem ještě předtím fotila venku a z dvaceti fotografií nakonec usoudil, že jsme ještě nebyli uvnitř a pokuta se nekonala, zbylé stovky fotek zůstaly a on nás jen vykázal z pozemku. Já mu ještě zalhala, kde parkujeme, aby si opravdu myslel, že jsme teprve přišli… Takže cestou k autu to pak byla profi akce zkušeného zločince, kartu z foťáku jsem schovala, jako kdyby na ní byla data o plánovaném teroristickém útoku a vyfotila jsem na druhou kartu asi tak sto fotek stromečků, pro jistotu…ten pocit, ta jistota, že jeho kolega čeká u našeho auta a budeme z toho mít ještě větší problém, že si nás chtějí vychutnat. To se nakonec nekonalo, tak jsme pro jistotu alespoň ještě po sto metrech od nasednutí do auta píchli kolo. Po návratu domů jsem dospěla k názoru, že bych se asi raději nechala zavřít v Belgii a udělala si mezinárodní ostudu, než aby mě donutili smazat ty fotky. I když je jasné, že právní systém a soukromý pozemek mají pravdu…. ale když vlastník žádá o povolení k demolici navzdory hromadám peticí o prohlášení za národní kulturní dědictví, cítím se v právu.
Foto: archiv Lenky Houtke