Na Chebsku je jen málo lidí, kteří někdy nezavítali do chirurgické ordinace doktora Jana Kropáčka. Právě jeho ordinace byla zvolena jako nejlepší odborná ordinace v České republice a nejlepší ordinace v Karlovarském kraji. Živé Chebsko si s ním povídalo o tom, co ho k chirurgii přivedlo, ale i o zajímavých případech.
Co říkáte na vítězství, zvlášť když je přímo od vašich pacientů?
Každé takové ocenění práce potěší. A o to víc, že je od našich pacientů, kterým bychom rádi poděkovali za přízeň a věříme, že je nezklameme. Tu práci dělám řadu let a po celou dobu se i se sestřičkami snažíme dělat svojí práci zodpovědně a samozřejmě co nelépe. Kolikrát si s kolegy, kteří jsou ve stejném věku, říkáme, že jsme byli našimi učiteli vedeni k velké zodpovědnosti a úctě k lidem. Nechtěl bych se někoho dotknout, ale to dnes trochu postrádám.
Jak dlouho se věnujete chirurgii?
Věnuji se jí od promoce v roce 1969, takže již 47 let nepřetržitě. Za celý čas mě nepotkaly žádné větší zádrhele, a to jak po profesní stránce, tak zdravotní. Celou dobu tak vlastně pracuji v oboru, který jsem chtěl dělat. A navíc se mi ještě v době totality poštěstilo dělat na část úvazku tělovýchovného lékaře, což bylo skvělé, protože mám pozitivní vztah ke sportu. Ještě teď se okrajově věnuji i sportovnímu lékařství.
Proč jste si vlastně vybral ze všech oborů medicíny zrovna chirurgii?
Na to je těžká odpověď. U mne naplatilo: „už v mládí pitval žáby“. Ale pravda je, že už od nástupu na medicínu jsem chtěl dělat něco z chirurgických oborů, protože mi připadalo, že výsledky jsou prakticky vidět hned. Je to obor mnohdy dramatický. A to všechno dohromady mě lákalo. Jsem vděčný, že mi to vyšlo, protože když jsem nastupoval, tak mladí lékaři chtěli na chirurgii. Dneska je to naopak. Je to obor, kde je moc práce, moc zodpovědnosti, často dramatický život a všelijaké problémy z toho vyvstávající. Mám pocit, že dnes nově nastupujícím lékařům nadšení a chuť se vydat chybí.
Pokud byste měl srovnat, jak se postupem doby vyvíjí úrazy, ubylo nějakých a jsou nějaké typické pro dnešní dobu?
Co se týká našeho oboru, tak složení úrazu je opravdu jiné. Například neúrazová chirurgie – převážná část operací trávicího traktu spočívala v resekci žaludku pro vřed, což zcela vymizelo. Přibylo naopak operací na žlučových cestách. Ten poměr se úplně obrátil. A podobných situací bychom našli víc. Co se týká úrazů, přibyla nová rizika, jako jsou například úrazy na kolech, kde evidujeme největší nárůst. Zrovna tak narostl počet nehod na inlinech, lyžích a snowboardech, ale hlavně automobilových a motocyklových nehod. Také práce na počítačích přinesla více případů syndromu karpálního tunelu.
Vzpomenete si na nějakou zajímavou příhodu z vaší ordinace?
Za ta léta jsme zažili zajímavých případů hodně, některé byly veselé, jiné smutné. Vzpomínám si například na mladého muže. Ten k nám přišel po bujaré večerní oslavě, ze které jel domů na kole. Po cestě ale spadl. Jenže jemu se nezdálo, že by byl zraněný, a tak šel spát. Ráno se probudil a zjistil, že se nevidí v zrcadle. Poslali jsme ho na rentgen, protože jsme měli podezření na otřes mozku. Mezi tím ho sem přišla hledat jeho matka. Když jsme řekli, kde je, prohlásila: „Jak může mít otřes mozku? Když dělá takové věci, tak žádný mozek nemůže mít“.
A pak mě napadá ještě případ myslivce, který přišel s hlubokou bodnou ránou ve stehně. Několikrát mu vykradli auto, a tak na zloději nastražil past na sedadlo – nůž. Jenže na to samozřejmě zapomněl a na nůž si sedl.