Posledních několik dnů před začátkem nového roku máme příležitost se i díky vánočním svátkům chvíli zastavit, bilancovat a možná také přemýšlet o tom, co by v našem životě mělo být opravdu důležité.
Celý ten čas konce roku už tradičně nahlížíme jako svátky rodiny. Ostatně se není čemu divit – vánoční příběh narození Spasitele je přece o soudržnosti rodiny, a proto bych se k tomu příběhu ještě nakrátko vrátil. Marie s Josefem nebyli ničím extra výjimeční, ve smyslu nějakého nadpřirozeného daru, který by jim spadl do klína. Neměli velké vzdělání, živili se vlastníma rukama, neměli peníze ani majetek, ale za to měli jeden druhého, a to není vůbec málo. Byli pronásledováni, museli několikrát utéci ze svého domova – určitě je trápily pochybnosti o sobě samém i o partnerovi. Ale přece nikdy neztráceli naději. Naději v to, že se jeden o druhého mohou opřít a spolehnout se na sebe. Naději v to, že pokud zvládnou důstojně uhrát ten svůj lidský život a s ním i související mezilidské vztahy, tak je Bůh nenechá ve štychu. A to se vlastně i stalo. Díky vzájemné lásce, důvěře a naději, že je v tom Bůh nenechá samotné, nakonec prošli přes všechny nástrahy Heroda i samotného pokušitele, který Josefovi našeptával, aby Marii opustil. Hodně z nás vnímá začátek roku jako příležitost začít znovu, jinak, lépe. I o svátku Narození Spasitele, který nás provází až do 6. ledna, se hovoří jako o novém stvoření / novém počátku. Možná není vůbec na škodu dát si obě ty události ve spojitost a odnést si z toho i kus předsevzetí a naděje. Předsevzetí urovnávat a pracovat na mezilidských vztazích uvnitř svých rodin a naději, že v tom bohulibém „neustálém začátku“ nikdy nezůstaneme na své cestě bez Boží ochrany podobně jako Josef s Marií. Má-li to být přání, ať tedy v tom novém roce nekráčíme nikdy sami a bez naděje!
Metoděj Vít Kout